Umění pletí
Ptačinec, mléč, peťour, starček, laskavec. Nic vám to neříká? Tak jistě nemáte záhon. I plevele totiž mají svá jména.
Věrni čapkovské tradici, kdy kytka nemaje jmenovku stává se plevelem (vzácný zvonek se mění v křen a podobná kouzla), mnozí zahradníci často zaváhají, než nemilosrdně škubnou či střihnou. Pojetí plevele je totiž dočista individuální a osobní interpretace je natolik výsostná, že ji lze přirovnat třeba k uklízení. To co je pro jednoho odporně zaplevelené, je pro druhého nedbale krásné. Pak je třeba rozlišit, co je kulturní a co je plané, spontánní. Ovšem dokonce ani v té chvíli není jasné, co je dobré ponechat a co nikoliv. Ona občas nějaká ta divizna, mavuň či orlíček na okraji záhonu vypadají docela fešně a hledík či dymnivka ve spáře taky nepřekáží. Nejjednodušší je, když je kultura v řádku. Vše co není v jedné lajně, je pak plevel. Určitě takový druh lidí také znáte.
Plevel je velké téma. Odedávna se snažíme oddělit co nejefektivněji žádoucí květenu od nežádoucí. Poslední desítky let do toho angažujeme různě chytré herbicidy a trochu zapomínáme, co jsme s plevelem dělali po staletí. Naši předkové nebyli líní, to vůbec. Ale rozhodně nechtěli dělat zbytečnou práci. Nebylo kdy. Boj s plevelem pro ně tedy byla životní nutnost. A když není zanedbaných pozemků, není, odkud by se plevel bral. To je takový základ.
Z poháru zapomnění se bohužel ale napili i mnozí z těch, kteří se živí zahradnickými službami. Povšimněte si, že v této souvislosti není použito pojmu „zahradník“, protože ten plevelu rozumí a ví jak na něj. Nevyhýbá se mu, dokáže o něm hovořit a nedělá, že plevel „není“. Plevel je všude a je ho obvykle spousta. Skrývá se ve svrchní části zemin ve formě tzv. semenné banky a nebo, je-li hůře, coby oddenky a zásobní orgány vůbec. Bez ohledu na formu veškerý ten plevel touží po příznivých podmínkách v kterých by mohl ihned plnit svou jedinou touhu. Množit se. Vpravdě člověk, nerozuma, je tím hlavním aktérem „příznivých podmínek“. To je ten, který zem zkypří, pohnojí, zalije a zapečuje o ni. Bláhově do připravené „peřinky“ vysadí nemnoho té své „kultury“ od které si cosi slibuje. Ta ovšem bývá mnohem ušlechtilejší a mravnější než všechna ta kulatá či oválná semínka, která po tisících skrývají rostliny nemravné, plané a všeobecně povahy zhovadilé.
Co s tím? Nekypřit? I člověka nezemědělného napadne, že nebude-li kypřit, neporoste nic. Zúrodnění je nutné. Jak tedy zvýhodnit kytku, kterou si přejeme? Mulčovat? Ano, to můžeme, ale mulče mají různý vliv na půdu i vysazené rostliny a musíme dobře zvážit vrstvu, složení i termín. Herbicidy? Každá chemie znamená nějakou zátěž a nějaká rezidua. Zvláště pak po výsadbě je jejich použití o velké opatrnosti. Ne, zde se odpověď neskrývá. Jak to teda dělali naši dědečkové, že měli ty záhony takové pěkné. To furt pleli?
Tomu zahradnickému tajemství se říká příprava stanoviště. Zní to banálně, ale je to umění. Majstrštyk. Představte si, že nejlepší způsob jak dostat plevel ze zeminy je ho nechat prostě vyklíčit. Dokonce ho je dobré i zalít a pohnojit. Za dva týdny ho podškrábnete za pěkného slunného dne a on je za dvě hodiny suchej na tabák. Pěkně ho odvezete na kompost, kam nikdy nedáváte kvetoucí plevel. Takový kompost si přivezete a vylepšíte s ním starý záhon. Pěkně ho zaryjete a záhon si nachystáte do špagátků až budou hrabičky zvonit. Pak si vytyčíte a vysadíte kulturu. Pod každou žádoucí rostlinku dáte tabletu hnojiva. No co je to za kouzlo? To přece umí každý. Ale málokdo to, zdá se, dělá.
Za dva týdny vyklíčí zbylý plevel. Podškrábnete ho za slunného dne a vyhrábnete. Za pár dní pak zamulčujete a nebo necháte otřevřeno. Podle toho, co jste sázeli. Kultura už má napíchány kořínky a za nějaký ten týden zalévání vám poskočí. Teď musíte hlídat a nenechat záhon zarůst. To je klíčový moment. Obvykle do toho přijde dešťové období, kdy i pouhé procento zbylých plevelů nebo nově nalítlé větrem mají šnaci se uplanit. Ale je jich jen pár. Nesmíte je ale už podškrabovat nebo vytahovat. Povrch půdy či mulče už je tabu. Plevel lze jen vystřihovat. Nůžkami k tomu určenými, cca 2cm pod úrovní kořenového krčku.
Pak přijde den, kdy se jedna kulturní kytka začne dotýkat druhé. Výborně. Spojí se a plevel nemá šanci. Takhle jsou kulturní kytky vždycky silnější. No a to je celé. Vítězství je naše. Neplatí pro svlačec, bršlici a pýr. O těch zase jindy.
Lidové noviny 18.července 2015
