Zdědil jsem sad
Ovocnářem se můžete stát i přes noc. Stačí, že máte sad.
Třeba to už znáte, možná to na vás ještě čeká, ale když čas trhne oponou, nikdo se nás neptá. Najednou máte sad a starejte se. Jabloně střídají hrušky a ty zase třešně a modré ovoce. Vzpomínky z dětství, se sadem spojené, jsou tak mile bezstarostné, a tak málo připomínají to, co člověka čeká a nemine. Dědeček si polepšil, když mu Masaryk svěřil po pozemkové reformě schwarzenberské stráně, pod kterými se dolovalo uhlí. Ovocné aleje držely svah, když se jíl nad dolem nasytil vodou a dal nemilosrdně do pohybu směrem ke vsi. Na půdě jsem našel dopis, ve kterém děd na sklonku života soudruhům vysvětluje, proč nerozorávat tyto meze, když mají družstvo pod kopcem.
Tomu se to říká, je přece zahradník, ten to umí, řeknete si. Jenže pomologem se člověk zrovna nerodí a hodiny ovocnářství na střední škole jsou náhle zahaleny jakousi neprostupnou mlhou, která nechce ty načerpané znalosti pustit ven. Nějaký ten ovocný strom už mi rukama prošel, staré odrůdy jsem vždy obdivoval, ale k činu vás donutí až okolnosti. Co teda člověk udělá, když má najednou sad?
Jednou takhle odpoledne strýček sedl ke stolu, řekl „elektrika je v mědi“ a vyjmenoval mi z hlavy odrůdy celého sadu po řadách. Naštěstí jsem to zaznamenal. Druhý den ho odvezla rychlá a pak už jsme se viděli jen ve špitále. Některá jména mi přišla familierní, Panenské a Průsvitné letní zná každý, ale u jiných jsme se později zapotili. Děda byl místní štěpař a fajnšmekr. Naštěstí kovaní pomologové pomohli a pomalu se prokousáváme určováním odrůd. Každá byla dobrá na něco jiného. Štrůdláky mají účel jasný, jiné se dobře moštují, další vydrží do května. Domkářská rodina měla od každého kousek. Platí tu víc než kde jinde nejdřív měř, potom řež.
Přišel ten den, kdy stojíme s pilami a žebříky na alejích, které vypadají docela jinak než za dob prázdnin u babičky. S kosou bych mezi stromy nevklouzl ani omylem a křoviňák zvládne pouze tu dolní, udržovanější řadu. Přijel s náma Petr Hanzl, který řezal stromy v intenzivních i extenzivních sadech desítky let. Takových praktiků je už málo. Ukazuje nám už několik sezón, jak řezat. Co se stane, jak strom zareaguje a kam se dostaneme za pár let.
Stmívá se a je to děsivý masakr. Oheň hoří do výšky několika metrů a polyká všechny suché a polámané větve. To je první krok. Pečeme si buřty a svět je normální. Víc nemá smysl. Stromy v první sezóně zareagují. Poznamená je letní sucho, které ukáže, jak dědovo odrůdy roubované na pláňata vydrží mnohem víc než mělce kořenící odrůdy dosazované později.
Na horní alej musela přijet kladívková fréza. Používá se v lese. Šikovná mašinka. Za tři hodiny udělala práci tří lidí na měsíc. Šípek jen zašumí a je z něj kupička štěpku. Chlapík v traktoru se moc neptá a moc nediví. Obvykle dělá v lese a bere všechno plošně. Nechávat staré parkosy je pro něj nové. Zbytek dořezávám pilkou. Všichni jsme přesedlali na aku ocasky. Skvělý strojek. Ručně to vydržíte den a uděláte pět stromů. Obrážející šípky milují srny. Horší je to s ostružinami. Na kosu budu muset ještě pár let počkat. Stromy jsme o třetinu snížili, obrůstají čile, dostávají prostor, osvobozují se a začínají vypadat i jako hezký starý sad. Třeba když se stmívá nebo když je mlha. Skoro se těšíte, jaký to bude hezký posedět ve vlastním sadu a koukat do kraje.
Pak zakvetou. To je krásy na tom venku. Posíknete, uděláte sena, poslední soused hospodář to sebere do balíků, jsou tři. Krása. První rok jsem měl tři jablka. Prima. Co když to ale jednou probůh zaplodí?
Vyšlo v časopise Echo 11. července 2021.