Téma – Havel, Čapek, Trnka

Když zemřel Václav Havel, zašel jsem ke koni zapálit svíčku a vzal jsem i docela zdařile usušenou echinaceu od nás ze zahrady. Z amplionu umístěného na kapotě jakéhosi auta se linul úryvek z Moci bezmocných, které kdosi předčítal. Střídali se čtenáři, a postupně lidé přinášeli i výkonnější aparatury. To náhlé vzepětí a sepětí těžko zapomenout. Zaposlouchal jsem se do čteného slova a poznal stať o zelináři, vštěpnou svým naléhavým příkladem. Využití zelináře jako příkladu servility k režimu, je samo o sobě úsměvné, vezmeme-li v potaz pověst této profese pře rokem 1989. Řemesla spjatá s potravinami se vůbec těšila zvláštní pozornosti představitelů aparátu a rozvíjela pavouka drobných protislužeb vyrýsovaných podpultovostí zboží a potřebou protekčnosti k tomu či onomu v životě lidském. Havel zde použije v souvislosti se zelinářem pojem „zvnějšnění“, závoj alibi, do něhož se ukryjí ti nahoře i dole prostřednictvím společných jmenovatelů ideologických hesel. Text je napsán v roce mého narození a neztrácí nikterak na aktuálnosti. Nastaly zde jisté proměnné, kdy mantra budovatelství prohozena byla s chimérou prosperity, to nepochybně. Ale ona potřeba zvnějšnění se vytavila do společenských masek a pavouk protislužeb do klientelistických kartelů. Zelinář prožil svou klinickou smrt a vrací se na tržiště v podobě, která si nese cibuli, mrkev a karfiol. Buď vypěstuje, prodá a vyžije nebo prostě půjde dělat něco jiného. Jeho obraz je pravý, skutečný a reálný. Kdo by čekal, jak těžké bude v demokracii být tím, čím jsme. Havel nás učí podívat se za fasádu čehosi vysokého. Dělat to již musíme sami. Nemáme-li pozici „food advisor“ na call centru oddělení Zelenina.

Při mé profesi nelze uniknout fenomenálnímu spisku Zahradníkův rok. Přestože si pamatuji nějaké to čtení či úryvky na zahrádkářských výstavách či malůvky od již útlého věku, dostal se mi do ruky až v době profesní. Vlastně až tehdy, když jsem se začal o „obraz zahradníka“ zajímat hlouběji. Tak se stalo, že jsem poprvé tento kousek přečetl v původním vydání z roku 1929. Čeština i gramatika v celé kráse. Po přečtení jsem své oblíbené fotografce René sdělil, že nejlepší kniha o zahradničině už byla napsána a nemá smysl psát nic jiného. Čapek se zde samozřejmě vyznává ze své obsese a vášně, která by na první pohled mohla být i čímkoliv jiným, než zahradničením. Třeba filatelií nebo posedlostí z korunkových uzávěrů či nálepek od sirek. Ale není. V knize, kterou lze dosti dobře přečíst za pár hodin ve vlaku, se toho skrývá přeci jen o něco více. Čtenáři se rozkrývá podstata tak prostá jako dílo samo. Podléhání ročním dobám a nepřízni počasí, rozmarům přírody, činí z této vášně poslání. Lidské úsilí staví na odiv v souboji s živli. Vůle lidské kultury život dát i život vzít. Jaké jen trauma člověku způsobuje to, když nedokáže to či ono vypěstovat a ono mu to „nejde“, nebo dokonce „zajde“. V neposlední řadě pak je zde důkladně objeven zahradník, jakožto osoba potenciálně nás zachraňující, zrazující či nesoucí vinu na našem nezdaru i úspěchu. Podivná figura žijící zpravidla kdesi na rozhraní civilizace a přírody nejen polohopisem, ale i hlavně naturelem. Ta nám podá rozhřešení k našim trápením. Čapek nás učí radosti z růstu a pěstování coby klíč k porozumění běhu věcí kolem nás. Poznání kořenů vlastní kultury dává nám možnost jejího rozkvětu. Jak krásně umí být čeština rostlá bylina, že?

Před léty jsem odletěl do Barmy a kromě řady knih, které již tradičně tvoří většinu zavazadla, vezl jsem kterýsi časopis. Cestou z letiště jsem ho kdesi zahodil, ale přeci jen jeden malý ústřižek jsem založil mezi doklady a nosím ho zde podnes. Jde o závěr medailonku k životu a dílu Jiřího Trnky. Nevím již kdo je autorem textu, ale je to takový ten moment, který vytryskne na papír, když věc dlouho znáte a zaobíráte se jí po léta. Barvitost Trnkova světa, troufám si říct, poznamenala dětství mnoha z nás v době, kdy jsme si o světě vytvářeli onen pověstný „vtisk“ a tento obraz nám již navždy zůstane matricí a vzorem. Děti Zuzana, Jiří a Helena Trnkovi prožily v zahradě na usedlosti Turbová nepochybně úžasné dětství. Kniha Zahrada vznikla čtyři roky poté, co Trnka Turbovou opustil. Obraz v kterém léta žil a v kterém vyrostly jeho děti, se v této knize i filmu, zhmotnil v něco nevídaně krystalicky čistého. Podstata času, tajemství, růstu, změn v roce i nebezpečenství panujícího v přírodě samé, je zde namíchána do koktejlu, kterým je Zahrada. Musím zakončit slovy autora zmíněného článku, protože sám bych to lépe nenapsal. Snad mi autor odpustí.“Doba se zrychluje, pohlcuje nás civilizační nicota. A třeba se pod nesnesitelným tlakem často měníme ve stroje, manipulátory, lhostejníky, šíbry, prezidenty, okoralé komedianty a kdovíco ještě. Každý ale byl jednou dítětem a stál v úžasu nad oním „poprvé“. Neboť každému z nás, ať si to přizná, či ne, tak jako tomu vrahovi stojícímu v Čapkově povídce před tváří Boží, zapadla kdysi někam do okapu duhová kulička a on by ji chtěl strašně moc najít. Trnka nám ukazuje cestu.“