Je to jako v přírodě
Soužití kultury a divočiny je jako roubování rajčete na tykev.
Vynechám tu věc s chladnutím planety i dinosaury a začnu tím, že člověk si u řeky vykácel les, postavil dům, zoral pole, opekl prase, zasadil jabloň a uvázal psa. Druhému se to zdálo jako dobrý nápad a začalo město. Kultura. Divokou květenu kultivovat byla fuška a největší práci jsme odvedli na jabloni, nebo ještě lépe na růži. Zatímco jablko je docela užitečná věcička, růže báječně zbytná svou krásou. Město a krása. To je naše místo stvořené k našemu obrazu a to jsme si vydobyli na té děsivé květeně po lesích plných močálů a divé zvěře, která nás chce zabít.
Dobře, lesy jsme proměnili v domy, prohnali kamny a začalo se nám po nich stýskat. Vůbec tak nějak jsme si zažili takový postup něco zplundrovat a pak propadnout děsivé lítosti, že už to jako není. Lidstvo ale najde řešení. Inu, pořídili jsme si lesníka, les vysadili a propadli houbaření, abychom měli nějaké alibi, když se jdeme projít. Jít do lesa znamená přinést košík hub nebo bandasku borůvek, jít v neděli do parku znamená provdat dobře dceru. Na náměstí bylo k tomuto účelu už příliš málo místa a rynek s kobylinci byl krajně neromantický, proto naši dědové za zvuku dechové hudby vysadili park.
No a tady to máme. Takže mravenci v lese jsou prima, jak staví ty nanicovaté kupičky připomínající nám nejranější dětství, ale jak nám vyrazí po lince v dlouhých hustých řadách zakousnout si lineckého, bác. U nás v domě to není jako v přírodě, tady si nemůžete dělat, co chcete. My máme svou kulturu. To nepochybně máme. V knihovně, v bříšku, stejně jako v odpadu. Všude se nám to kulturami jen hemží. My se na tu přírodu úplně tetelíme, vždycky když David Attenborough podmanivým hlasem okomentuje ukouslou hlavu kořisti „neúprosný je zákon přírody“ a kamera uhne jinam.
Tak máme v parku stromy a pod nimi trávíme život. Jako děti si tam stavíme ty zahrádky ze šišek a tajemné výjevy, kterým rozumíme jen my. Až nám tam přistaví správa parku lavičku, budeme tam trávit i podzim života. Pozvali jsme si stromy zpět asi proto, že zůstaly tak nějak hluboce v nás. Ponížili jsme je svého času na zdroj dřeva a prostředí, kde rostou hřiby s klouzky, ale bude v tom nejspíš něco víc. Když nám na verbenu za oknem sedne motýl, je to jako v přírodě. Když na ni nalítnou mšice, až je celá černá, sáhneme po lahvičce kultury. Nebo na ně vyfukujeme dým nám škodícího tabákového dýmu a pozorujeme, jak se zabíjíme. Ony v reálném čase, my dlouhodobě.
Kdysi v Avignonu stál uprostřed botanické zahrady docela obyčejný smrk jako největší vzácnost. Takový poslední žijící nosorožec svého druhu vystavovaný v kleci. Zdálo se mi to tehdy k popukání absurdní a vyplýtval jsem na něj okénko drahocenného kinofilmu. Chápal jsem, že v mediteránu je horská lodyha vzácností. Dnes už mi to tak vtipné nepřijde, protože za pouhých třicet let mediterán doklopýtal k nám a ukázal smrku, zač je v Lucku perník.
Duchovně prý středověký člověk chápal hluboký les stejně jako poušť. Jednotvárnou a nebezpečnou, stvořenou k sebepoznání a rozjímání na hranici života a smrti. Kapinku se nám poslední dobou vžilo slovní spojení „městská poušť“, jak se nám to všechno kolem rozpálí, kdykoliv zrovna neprší. Město se ale nikdy nemělo stát pouští, přesto ji z něj děláme. Pomalu nemluvíme o ničem jiném. Zrovna si říkám, proč jsme si z těch dvou duchovních variant nevybrali ten les. Hřiby před domem, všude listí. Ovšem nebylo by skrz samý kořeny kam zakopat ten internet. Kabely se dávaj do písku.
Vyšlo 18. září 2021 v časopise Echo.