16. 11. 2022

Záhon: Mulčování je omyl

Ondřej Fous

Muchlování není mulčování a apendix je slepé střevo. Nedávno jsem se kdesi dočetl, že ten malý cancourek našich útrob sehrál evolučně velikou roli. Přírodním národům podnes zachraňuje životy a ty civilizované tu a tam zabíjí. Při epidemických střevních onemocněních se skryla do jeskyňky naše drahá střevní kultura a po tom průtahu životu nebezpečném se zase vracela do hry. Je známo, že bez dvou kil našich nájemníků v útrobách bychom nepřežili a leccos nestrávili. Přestože nás zřejmě učí obratně jíst to, co chutná jim, a nikoliv nám, je to soužití plodné. Mulč taky nikdo nechtěl, a nakonec se mu věnuje více pozornosti než kytkám. Ty mohou jen smutně žárlit, protože na ně každej celkem kašle. Existují tedy záhony kvůli tomu, abychom si pořádně zamulčovali? Není to ujetý? Kde se vůbec tohle vzalo?

Mulč. V zahradnické literatuře klasického věku budete po tomhle slovu pátrat marně. Připlulo k nám užitím jak v německy, tak anglicky mluvících zemích. Nicméně jeho původní provedení a smysl je staré jako lidstvo samo. Nastýlání, mrvení, hnojení. Přilepšit květince. Nějak jí usnadnit život a pomoci jí. Je to pár týdnů, co nás Didier Willery provázel zahradou Le Vasterival a vysvětloval svého času velmi neotřelou praxi ponechávání listí v záhonech. Greta Sturdza, která tuto zahradu založila, k této praxi došla sama svým poznáním. Časem a pozorováním. Stejně jako ona si tím bezpochyby prošly miliony lidí v historii. Totiž logickým zjištěním, že v mrtvé organické hmotě je nepochybně něco, co rostlina dokáže znovu využít.

Ponechávání zbytků rostlin, květů, listů a obecně drobné organické hmoty v záhonech bylo svého času nepatřičné. Greta Sturdza k tomuto principu dospěla prostým pozorováním. V její zahradě Le Vasterival je tento princip nadále využíván.

Odpozorovat ten koloběh není úplně složité. Dokonce bych si troufal říct, že toto zjištění je starší než logika sama. Je to její prvotní důkaz. Člověk plácal kobylince, kravince, slepičince a jakékoliv -ince kolem rostlin, protože to funguje a vede to k většímu růstu a to k větší úrodě. Co to melu? To přece každý ví? Mno, zdá se, že se nám v překladu něco vytrácí, proto si to tady nahlas připomínám. Naučili jsme se, že čerstvý trus teda jako nee. Hnůj má být odleželý, slepičinec kvašený, ředěný, kompost uzrálý. No ne? Z toho tedy zbylo asi to, že děti běží za zlatým retrívrem, když se vymočí do trávníku a lejou tam petku vody. Tím se to rozředí a doma nadává místo tatínka jen papoušek.

Čerstvě kompostem namrvené rabátko. Savill Garden.

Dobře. V sadech se nastýlalo senem. Posekalo se a nechalo ležet. Zaorává se strniště. S tou celulózou to jde půdotvornému trochu hůř, a když se k tomu přidá nějaká ta kejda, hned se všechno rozpálí do běla. Taky bobovité jsou prima. Udělají ty hlízky, hluboce zakoření, zem je jako peříčko. Vojtěška se dá prohnat dobytkem, stejně jako se dá nastlat pod kulturu a dělá to divy. Tedy přesně to, co se teď káže třebas o kopřivách. Nebo „compost tea“ a podobné laskominy. Jíchy. Je to nášleh. Sice jen na chviličku, ale je. To všechno se dělalo po staletí. S lehkými zdokonalením či rozšířením sortimentu. Pak to přišlo. Nová víra. Nové mulčování.

Nastýlání senem v původním slova smyslu se vrátilo spolu s ochranou parků proti suchu. To je skutečné mulčování. Něco rostlinám přináší. Mcely.

Racionalizační bádání

Rok 1989 nepřinesl do naší země toliko derniéru pohotovostního pluku, Samet a Občanské fórum. Acta Pruhoniciana uveřejnila hned dva články od mulčovacích rivalů. Marek Hamata a František Smýkal zůstanou na pásce asi oba již navždy spolu a bájná „mulčovací plachetka“ nikdy nedošla v okrase nakonec masového rozšíření. František se dostává k tématu spolu s Drahošem Šonským díky zahuštěným výsadbám a píšou doslova: „Pokud nebyla provedena nastýlka (mulčování) po výsadbě, ani v první zimě po ní, provádí se v zimním období druhého roku. V tomto ročním období je možno využít zamrzlé půdy při rozvozu kůrových substrátů, takže nedochází k jejímu zhutňování. Nejčastěji používaným materiálem pro mulčování je nerozložená drcená kůra v tloušťce 8-10 cm, čímž po slehnutí vznikne vrstva minimálně 3-5 cm. Ideální je směs kůry borové a smrkové v poměru 1:1.“ Následuje výčet šesti herbicidů pro údržbu takové výsadby a hnojiv granulovaných i na list. Tolik kapitola údržby po výsadbě. Marek se věnoval již v té době perenám, anžto, jeho slovy, občas dělal Miládce Opatrné šoféra a za odměnu jí lil na trvalky různé herbicidy zkoumaje, zdali to přežijí. Láska na první pohled. Marek se totiž věnoval výzkumnému úkolu „Minimalizace prací ve výsadbách trvalek“ a speciální kapitola se jmenuje „Výsadba peren na stanoviště s následným nakrytím borkou“. Vrstva o síle do 5 cm. Borkový mulč považuje za účinný pouze proti jednoletým plevelům se snižující se účinností rozkladem, vytrvalé vezmou selektivní herbicidy, kdy uvádí seznam tolerantních druhů pro ten který přípravek. Následuje kapitola „Výsadba peren do mulčovacích plachetek s následným nakrytím borkou“. Vrstva o síle 2-3 cm. Plachetka je vhodná tam, kde nelze použít herbicidy. Zde tedy máme před sebou předchůdce netkaných textilií. To podstatné ale zaznívá v tabulce vyhodnocující pokus po stránce nákladů. Tehdejší péče o perenové záhony klasickou cestou byla vyčíslena dle třídy intenzity na 43 až 65 Kčs/m2/rok. Herbicidy a plachetky ji dostávaly na jednotky korun. Wau!

František, Drahoš i Marek ovšem neméně operují s pojmem „spon“, protože jsou si všichni velmi dobře vědomi základního pěstebního cíle, a tím byl pro ně zapojený porost v co nejkratším čase. Proč to? Nestírá to naši touhu po individualitě rostlin?

Dnešní stav zahuštěných výsadeb je obvykle tristní díky zanedbání základní pěstební péče, rozvoji patogenů, spontánním náletům a poškozování dřevin neodborným „ořezem“. Svého času ovšem, nutno připustit, tyto technologie dokázaly přinést efektivní zápoj v reálném čase. Samozřejmě v rámci dobové estetiky a úzce vybrané skupiny dřevin. Nelze souměřovat dnešními parametry.

Mezitím v USA

Na stránkách amerického producenta drcených pneumatik, ve kterých si hrají všechny děti civilizovaného světa, se lze dočíst o mulčování v době kamenné. Nevím odkud to Mike Sebastian má, ale věřím, že v době kamenné opravdu mohl člověk obložit kameny rostlinu, kterou chtěl chránit, protože mu něco dává. Stejně jako si docela dobře představím, že stáhl buřeň z jeho oblíbené jabloně, která měla o chlup větší a sladší jablíčka než ta vedle. Nebo zapálil kus ostružiní, aby se dostal napřesrok k nim blíž. Popisuje, jak skotští a irští farmáři nastýlali řasou. Pak píše o kakakových slupkách. Jo. Matt Damon na měsíci vypěstoval brambory z vlastních en-ón. Nastlat se dá kdečím. To je pravda. Jenže z toho oslího můstku se vytrácí ta kytka. Mulčování je pro člověka, nikoliv pro kytku. Což je ten problém. Obrus z pneumatik nesnáší půdní makroedafon, zjednodušme si to na žížaly a spolu s vibracemi a solí to v okolí komunikací způsobuje vážné problémy s životním prostředím pro jakýkoliv život. Děti si v tom samozřejmě hrát můžou. Je to přece kus auta.

Ve Spojených státech udeřila ekonokracie do krajinářských řešení naprosto shodně jako v Evropě, ale s diametrálně odlišnými výsledky. Jejich racionalizace nákladů vedla především k důkladnému rozlišení ploch z hlediska funkce. Všechny prvky musí být vitální, růst a porosty jsou zapojené. Přišli na to, že funkčnost je nejlevnější.

Naši předci od fochu

Generace Martina Fulína je plná vrstevníků jako Tomáš Garrigue Masaryk nebo Sigmund Freud. Za jejich doby se život skutečně dramaticky změnil. Masaryk viděl jako jinoch souboj husarů na koních šavlemi a dožil se předvečeru gigantické války strojů. Fulín jako zahradník svůj život zbilancoval v jedné nepatrné kapitole v souhrném opusu o perenách, který vyšel rok před jeho smrtí. Zde je doslova v pár větách sečteno, co se událo za jeho života, a na mnoha místech knihy lze vypozorovat tu zásadní změnu. Totiž cestu od individuality rostlin ve sbírkových květnicích až k jejich dotýkání, dnešními slovy „zapojení“. Explicitním dobovým pojmem se to muselo nazývat „plnosadba“. Protože vždycky, když něco chce být nové, musí to mít dostatečně nový název. Do jeho dekád spadá tak například přerod uměleckého zahradníka v krasosadovníka. Do té doby se rostliny dotýkaly pouze, měly-li něco představovat. To je zásadní rozdíl. Živý plot dělal jakože zeď. Letničky dělaly ptáka, českého lva nebo městský znak. Cokoliv. Ty se dotýkat mohly, protože nebyly sebou samými. Fulín se také k tomu období kobercování náležitě vyjadřuje a nepochybně byl nadšen návratem Roezlovým z Ameriky a později i Thomayerovým z Paříže, které přinesly správný „luft“ do české kotliny. S ním i krásný zápoj. Smyslem pěstění rostlin se stalo učinit jim co nejlépe a zároveň je zapojit. To bylo předmětem kumštu.

Fulínova perenová kompozice vznikla při Thomayerově obnově Chotkových sadů. Je mimořádným dokladem vývoje středooevropského perenářství.

Rostliny se těšily i nadále úctě ve své individualitě. Heslo „Die richtige Staude am richtigen Ort“ se stalo tak otřepaným, až dovedlo část evropského perenářství k orwellovskému výkrutu perennemixů, které jsou než pravým opakem či parafrází tohoto hesla. Spolu se školkařskou normalizací se vytvořil produkt, jehož energie prosákla i železnou oponou. Všechny ty racionalizace, minimalizace a pozdější optimalizace měly za cíl jenom jedno. Peníze.

Respekt k nárokům a stanovišti každé rostliny je především vnímáním jejich jedinečnosti a individuality. Great Dixter.

Ještě když v roce 1960 píše Markéta Müllerová „Trvalky používat znamená trvalky znát“, věříme jí to nejen jako staré praktičce, ale její středoevropské pojetí vnímání fytogeografických regionů staví kytku na první místo, a nikam jinam. Do stejné doby řadíme masový rozvoj kontejnerové kultury, počátky rabování rašeliny ve velkém a nástup garden center (v této chvíli konvertoval zahradnický um od udržitelnosti k závislosti na ropném byznysu). Produktizaci peren a okrasy vůbec ale nepřinesl perennemix nebo zahuštěné výsadby. Byl to nepřekvapivě bodendecker jako systémové řešení pro veřejné prostory měst v německy mluvících zemích. Málokdo si z nás dnes již seřadí celý sled událostí a pamětníků nežije mnoho. Adenauerovská obnova vypadala přeci jen trochu jinak než ve zbytku Evropy, a zatímco Stromovka prožila válku bez poskvrnky, veškeré kmenoví Tiergarten prolétlo komínem. I s pařezy. Nové parky po třech dekádách dorostly do situace, v které už jednou byly před první světovou válkou, ale doba byla jiná. Květinové krupny už netáhly a sedmdesátkové Německo bylo najednou tahounem samo o sobě. Už od padesátých let se staly Bundesgartenschau přehlídkovým molem udávajícím tón a jejich úloha pro vývoj je těžko přirovnatelná k jakémukoliv jinému fenoménu v Evropě. Zmiňme jen to, že NDR měla palčivou potřebu v Erfurtu dohazovat tuto laťku i za pomoci československých kolegů a Flora Olomouc nevznikla jen tak sama od sebe z prvorepublikových tradic hospodářských výstav.

Víc a levněji

Bodendecker je mulč sám o sobě. Mentální mulč. Jde o zajímavý příběh jako takový, protože zanechal padesátiletou brázdu v dějinách Evropy a stále je součástí praxe. Ukazuje, že pokud je do vývoje a proškolení investováno dostatek energie, proroste povědomí populací a zůstává v ní dlouho. U nás jsme si vystačili s průhonickým eufemismem „náhrada trávníku“. To je geniální pojmenování výchozí ideje. Němce prostě trápil narůstajícími stromy přestíněný trávník a potřebovali vyřešit čtvereční metr jiným, dostatečně levným způsobem. V gigantickém měřítku. Dokonce tak obrovském, že to stimulovalo školkařský sektor, vznikl koncept kontejneru 9cm, sázecího stroje a univerzálního substrátu. Vrcholem ledovce je nástup peren ze setých strainů. Zlevnění kvantitou a robotizací je všeobecně známý jev, který nám dnes ukazují potravinářské koncerny či jiný libovolný řetězec. Vize Funésovského Tricatelu byla naplněna beze zbytku. Tím jsme definitivně opustili individualitu rostliny a udělali z ní stejný produkt. To ale není jedna Mona Lisa ze sedmnácti. To není pizza či kebab od New Yorku po Šanghaj. Jsme až u polívky z prášku. Masovka.

Jednou z dobových hvězd, která se pevně usadila i v naší školkařské produkci, je *Pachysandra terminalis.*

Racionalizace s optimalizací šly samozřejmě ještě dál. Jáchyme hoď ho do stroje vyřeší každý váš problém. Kobercové trávníky, přesazování megastromů a střešní zahrady ideově koření v „poručíme větru dešti“ bez ohledu na stranu rivalů. Dospěly tak daleko, až dnes Patrick Blanc rostliny prostě zavěsil. Víra v pokrok. Umíme růže v poušti zalévat odsolenou vodou, umíme i tohle. Naši prapradědové měli k dispozici práci a píli mnoha lidí. My máme k dispozici levnou ropu a technologie. Vyžaduje to ovšem agregovat svět a jeho rozvoj do produktů. Co je zpátečnictví a co je pokrok?

Skutečnou vlajkovou lodí se ale zejména v německých zemích staly nekonečné pláně rhizomatických kakostů. Tato vlna se zlehka stihla odrazit i v českých zemích na konci 90. let a žije dál po celé Evropě. Westergas Amsterdam.

Bodendecker se dočkal i svých suchých verzí, ačkoliv zde ho začaly rychle válcovat mixy díky menší citlivosti na výpadky. Koblenz.

Tento plán ukázal ovšem jednu závažnou slabinu. Přírodu samu. Totiž plevel. S individualitou rostliny odešel i náš zájem o blaho rostliny. Zůstal zájem o zápoj, protože celistvost je cesta k pravidelnosti a bez ní není úspěchu. Nastala ambivalentní chvíle. A to ve všech ohledech. Například substráty v hrncích extrémně trpí sléháním, což se v poli prostě nedělo činností edafonu. Vysýcháním, což se v poli nedělo díky vzlínání. Výplachem živin, což se v poli nedělo díky sorpčnímu komplexu. Vymysleli jsme automatické závlahy a dlouhodobé uvolňování živin skrze plastovou membránku pro jejich produkci. Ovšem po výsadbě už nemáte, květinko, nic, tak už musíte přežít na lowcost režimu. To nás dovedlo k tomu, že jsme začali hledat akáty mezi stromy, netvařce a hlošiny mezi keři, na zemi se pak nebetyčného vítězství dočkali dva bratři. Skogholm a Hancock. Tam železná opona nebyla dost pevnou. I když se u nás přeci jen kyvadlo dějin vychýlilo v „inferno koniferno“ jak říkává Michal Klapka. Tripartita Pfitzeriana Tamariscifolia. Kdo neví? Stále v tom žijeme.

Skogholm je stále na stupních vítězů. Našel si nového kamaráda a tím je černý hadr. Nemocnice Benešov.

O čem se tady bavíme? Takže úplně jednoduše: hledáme kytku, která poroste a zapojí se za jakýchkoliv okolností. Je to jediný faktor, který určuje jejich vítězství. V socialistickém bloku je legendární výzkum Jana Ondřeje na téma betonových oktagonů, kterých bylo tisíc odlito pro každé krajské město a stovky pro okresní. Neříkejte, že je neznáte. Dodnes jsou jich tisíce všude. V této „mobilní zeleni“ byly testovány rostliny na přežití. To bylo jediné kritérium. Přineslo to podobné výsledky jako naše veřejné zakázky na nejnižší cenu. Jakkoliv ten výzkum byl velmi dobře proveden a přesně takovou hloubku zahradnického bádání bychom si dnes mohli jen přát.

Těžko říct, jestli nás k tomu dovedla obyčejná pýcha, ale v momentě, kdy Evropou začaly zmítat nejen revoluce společenské, ale i zelené, změnila se poptávka. Miládka Opatrná vzpomínala na to, že instantní perenové směsi viděla v Německu poprvé už na konci sedmdesátých let právě jako pokus o zlevnění nákladů využitím levných setých peren s posekáním křovinořezem. Do produktů je nicméně fruktifikovali až Walter Kolb a Wolfram Kircher začátkem 90. let minulého století. O dobře míněné snaze stojící na počátku nelze pochybovat. Podpůrným argumentem byly opět pro změnu peníze. U bodendeckerů stála na počátku potřeba řešení stínu pod stromy. U perennemixů jsou motorem dva faktory. Změna dopravních situací ve prospěch ostrůvků a kruhových objezdů spolu se změnou estetické poptávky. Přinést pocit divočiny do měst se nedařilo pouze prostřednictvím nedostatečného zabezpečení šelem v cirkusu či zoo, ale také estetikou. Anglosaský svět si s tím poradil prostřednictvím „new wave“, která se vytavila zvolna v Holandsku, zemi s inženýrskou krajinou, tyglíku německého sortimentálního perenářství a britského zahradního sentimentu. Foerster se tak setkal s Robinsonem v jakémsi bezčasí. Piet Oudolf donekonečna opakuje „We make gardens, not nature“. Nicméně naplnil očekávání a zákazník dostal pocit divokosti. Stejně jako plochá obrazovka přinese kus divočiny a David Attenborough promluví podmanivým hlasem.

Piet Oudolf sází do otevřené země. Voorlinden.

Zkusme, co zkusí

Němci na to šli mnohem dřív a mnohem víc přes ekonomiku. To ještě Piet roznášel u táty pití. Vzali to jako agát nebo Skogholm, a začali tedy, stejně jako Marek Hamata, u kytek, kdy jedny vydrží víc než ty druhý. Jen se musí najít klíčový limit. Herbicid, oheň, sůl, dno, cokoliv. Tak vznikl například koncept sukulentů na fólii a tzv. extenzivní střešní zahrada, o které dnes víme, že je nám z hlediska mikroklimatu celkem k prdu, protože využívá rostlin, které jsou adaptovány, aby ekosystémové služby především neposkytovaly. Herbicidy byla slibná cesta, ale přeci jen brzy narazily na environmentální hráz a prakticky všechny tehdejší účinné látky jsou dnes již zakázány. Glyfo se stal posledním mohykánem. Oheň je energeticky náročný a nebezpečný ve městě. Nakonec vyhrálo kamení. Dokonce se uskutečnily pokusy o totální výměnu lože za kamení. Prý se tak omezil sortiment druhů, že nešlo stavět kompozice. Nemenším argumentem byla ale ekonomika tohoto konání. Ta nás dožene i zde.

Jednou z největších ikon mezi perennemixy je bezpochyby Silbersommer. Byl jedním z prvních, u kterého vznikla otázka estetické životnosti versus životnosti biologické. Vysazen v roce 1999 patří mezi nejstarší v Německu. Hermannshof.

Podívejme se na tu podobu přestárlé stylizace mediteránu s českou stepí. Veškeré úsilí kostřav je především kameny zakrýt stařinou, zastavit erozi a vytvořit drnovku, na které se rozvine společenstvo. To není záhon. To je společenstvo. Stroupeč.

Extenzifikace se ukázala v silně urbanizovaném prostředí jako neužitečná. Rostliny adaptované do extrémních stanovišť se celou svou existencí brání vůči tomu nejdůležitějšímu, co od nich ve městě chceme. Totiž poskytování ekosystémových služeb. Čím méně nám zbývá ve městech zelených ploch, tím více potřebujeme výkonná rostoucí společenstva.

A tak jsme se ocitli v tom slavném momentě, kdy vznikl „minerální mulč“. Je to neblahá pitomost dosahující kvalit „plnoštíhlé postavy“ nebo „ačkoliv mokré, jsou vlastně suché“, ovšem stalo se. Holdujeme slaným karamelám. Pořád ještě nerozumíte tomu, jak se z mrvení hnojem a podstrojování kytce sedmichodovým menu stal kamenolom během jediné generace? No. Přešlápněte si, poposedněte si, zalijte si vodou z konvice instantní „kafe“ z podřadných shrabků a čtěte dál.

Každá termokamera snadno usvědčí tyhle detaily z podpory tepelného ostrova. Přesto nám bude ještě chvíli trvat, než si dokážeme přiznat, že teploměr má pravdu. Lomové kamenivo je přírodní zdroj s uhlíkovou stopou těžby, zpracování i dopravy. Jeho dostupnost je stále více omezená s limity těžby a vlivu lomů na životní prostředí.

Poručíme kytce, větru, dešti

Náš národ skalničkářů se již od roku 1841 (nejméně) patlá s tím, aby mu alpská květena vydržela v nížině. Dokázali jsme nemožné a tisíce lidí i dnes přemlouvají ve stavební suti či v perku roztomilé bobečky s hřbitovem jmenovek, aby jim udělaly pomyšlení. Daří se jim, protože ty kytky to mají rády. Správná kytka na správném místě.

Alpinum Zdeňka Zvolánka. Jedna z našich skalničkářských ikon.

Divizna neroste v suťovém poli, protože by chtěla, ale proto, že to dokáže. V okraji lesa v kontextu dřevin už lze sledovat kolonizaci zahliněné suti. Boreč.

Delos. Dan Person interpretoval myšlenku Vity Sackville West a Harolda Nicolsona z jejich řeckých cest. Učinil tak zcela po svém, čímž vyvolal kontroverzi k jedné z nejúzkostlivěji střežených autenticit zahradního umění na světě. V extrémním přísušku léta 2022 zahrada pochopitelně obstála a Sissinghurst se rozhodl i zbytek zahrady nezalévat nad rámec přežití rostlin. Angličané se logicky ptají, jestli se tím se změnou klimatu smiřují, připravují se na ni, anebo jí jdou dokonce naproti.

Perennemixy ovšem praktikují to, co popsal Igor Míchal velmi dobře na příkladu sosny. Ona by ráda rostla v propustných hlubokých půdách, ale nikdo ji tam nepustí. Neumí se tam vbít. Tak roste v suchu nebo v blátě, zásadě či kyselu, tj. v extrémech, protože tam jedině je místo. To je ovšem příroda. My jsme si na ni začali hrát, zahrabali jsme kytky do kamení a koukáme, co snesou. Protože víme, že většina jednoletých plevelů to nesnese. Klíční rostliny se upečou. Podobně nesnášejí kůru, protože v ní nejsou schopny klíčit ani růst. Jenže kamení i kůra jařmí spoustu kytek vším, co představují. Přísušky, přehřívání kořenových krčků, v případě kůry vysávání dusíku rozkladem. Vůbec nemluvím o černém hadru. To je kapitola sama pro sebe a tam už termín „mulčování“ představuje asi podobný přenos jako „smrt přináší zisk“.

Ty borovice si takové stanoviště nevybraly. Byly sem vyhnány, protože to je hranice toho, co snesou. Nikoliv jejich optimum. To není zahrada. Bořeň.

Práce s kamenivem má v zahradním umění dlouhou tradici. Pro alpina bylo jejich odůvodnění zcela zřejmé, drenáž byla stanovištní podmínkou pěstovaných rostlin. Beth Chatto v její Gravel Garden přiznala tříděnému kamení významný podíl na estetice. Inspirovala se vyschlými říčními břehy při cestách po Zélandu. Z někdejšího parkoviště vytvořila ochuzené štěrkopískové lože. Kompozice není zalévána a při srážkách kolem 600 mm patří mezi nejsušší lokality v Británii. Její východiska jsou dokladem míry poznání počátku 90. let 20. století. Její oblíbené bergénie jsou skutečně přirozenou květenou suťových polí. Snímek je z předjaří, kompozice je v sezóně víceméně zapojená.

Nastýlání, nakrývání, hnojení či mrvení mělo vždy rostlině přinést prospěch. Benefit výživy zlepšení struktury půdy. Princezna Greta Sturdza a s ní miliony dalších tuto misi pochopily. V každé stepi začíná život okamžikem, kdy lišejník překryje kámen, do lišejníku vroste mech a do mechu kostřava, která svou stařinou zakryje skálu. Organický detrit se přestane vymývat a přijdou sem další rostliny. To je holý fakt sukcese. Nesporný a viditelný. Přimícháním zelené omáčky o podpoře biodiverzity do produktu mentálního rozměru sedmdesátých let žádný přirozený proces nevzniká. To je pořád trabant olepený umělým trávníkem v předvolební kampani za lepší životní prostředí.

Život stepní květeny je namířen k překrytí kamení a osídlení. Intermezzo připravující prostor pro dřeviny a vznik světlého lesa. Půdotvorný proces, to je sukcese. To znamená úspěch. Oblík.

Suchu naproti

Ano, využití prérijní květeny a biotopů světlého lesa či stepí otevřelo možnosti využití kamenných drtí v naší profesi. Tu drť ale ty kytky potřebují dole, ne nahoře. Běžte se podívat v čem rostou. S nimi přichází do našich měst aridní prostředí. Pozvolna ho dezertifikujeme. Snímky termokamer s teplotami povrchů pravidelně vídáme v argumentaci tepelného ostrova. Nechováme se podle jejich zjištění. Mnoho perennemixů se prokouše prvními lety a zvednou se teprve ve chvíli, kdy se jim podaří zanést ten pitomý štěrk vlastním detritem. Řadě z nich se to vůbec nepodaří a vypelichají jejich lemy. Bohužel pak přijde nějaký pitomec a ještě kamení doplní podle příručky. Podpora tepelného ostrova v přímém přenosu. Zpoušťování měst je slepou cestou a s ním celé tohle produktování na směs A, B a C.

Dezertifikace města. Běžný obraz, bohužel. Pod vějičkou biodiverzity se bezhlavě umisťují instantní směsi bez jakékoliv vazby na stanoviště prostým razítkováním veřejného prostoru. Produktizace v praxi, která říká „ono to nefunguje“. Využívání třicet let starých technologií naráží na dramatickou změnu společenské poptávky. Vcelku nepřekvapivě můžeme daleko více čerpat ze sto a více let starých udržitelných postupů. Brno (nic proti).

Kamenivo považujeme za běžně dostupné, a především sterilní, tedy bezplevelné. Vytváří ovšem nutriční komplex ochuzených stanovišť, který je pro modrozelenou infrastrukturu a výkonnost ekosystémových služeb přinejmenším podvazující. Svou využitelnost má ovšem při trvalých změnách stanoviště. Recyklované kamenivo představuje kompromis s benefitem lokálního zdroje.

Organominerální kompozit drceného kameniva a kompostované kůry stojí někde na půli cesty. Podstatná je zejména jeho spolupráce s ložem pod ním a zapojení rostlin s jejich stařinou a všudypřítomným organickým detritem. Klánovice.

Strulch. Drcená fermentovaná sláma je k vidění v některých anglických zahradách. Zahradní zem pod ní zůstává ve velmi slušné kondici a lze hovořit o lokálním zdroji. Skvrnou je samozřejmě stopa spojená s drcením. Podíl celulózy na zlepšování vlastností zemin je obecně považován za nevalný. Wisley.

Estetika přiznávání krycích vrstev vede i k poněkud překvapivým řešením, jako je využití skořápek lískových oříšků či pecek mandlí, broskví a meruněk. Floriade 2022.

Drcené listí. Trochu nepřekvapivě dostupný lokální zdroj dnes představuje jednu z velmi přívětivých možností, jak přemostit dobu produktovou s návratem k vnímání stanoviště, řemesla a udržitelnosti. Sterilní, přirozeně fermentované s minimální spotřebou energie při úklidu ulic a parků. Velmi vítané pro půdní edafon, kdy se krycí vrstva snadno stává součástí lože. Skvělá renovovatelnost kompozic bez dalších zátěží. Holandsko.

První to pochopili arboristé a stromy se staly základem modrozelené infrastruktury. Ve městě je vody dost a potřebujeme funkční biotopy, které šlapou naplno. Ne vypnuté extenzivní střechy a hnědé mixy. Potřebujeme záhony pulsující životem, co žerou uhlík na potkání. Mimochodem tato společenstva mají stejnou kapacitu sequestrace jako stromy a vyrovnají se jim. O důvod víc vyzout se z těch sedmdesátkových bot, chápat kytky jako individualitu i jako společenstvo a jít jejich cestou. Prospěch člověka je pozitivní side effect. Ne ropná ekonomika, ale život sám a jeho setrvání. To je to, oč tu běží.

Nastýlání čímkoliv není podmínkou vzniku účinného zápoje v řádu týdnů. Naopak. Obvykle se schopností rostlin zapojit se během první sezóny vůbec nesouvisí. V řadě případů tuto schopnost dokáží dokonce účinně omezovat. Floriade 2022.

Ideje modrozelené infrastruktury nyní tomuto zahradnickému apendixu vystavují tvrdý účet. U stromů to byl dokonce obrat o 180 stupňů v celé školkařské produkci a tato změna probíhá velmi drtivě za přímého přenosu. S ohledem na obří investice a časovou náročnost, kterou školkařina stromů představuje, vidíme změnu sortimentů i pěstebních tvarů v jediné generaci. Torpédování normalizačních formátů jde samozřejmě ještě dál a napadá podstatu principu školek v samém základu. Celoevropská distribuce, genetická eroze, asistovaná migrace a adaptabilita spolu s regionalistou přinášejí momentálně více otázek než odpovědí. Každopádně se nám portfolio rozšířilo od žaludových hnízd až po hotové padesátileté stromy a máme možnost volby. To je důležité.

Záhon do kterého jsou svedeny okolní zpevněné plochy má k dispozici zhruba trojnásobek dešťových srážek, což ho klimaticky z Prahy exportuje do Krkonoš. Ve městě je spoustu vody a není důvod ke zpoušťování ulic. Problém je naopak, jak hospodařit s obrovskými objemy srážek v čase. Branická. Praha.

Recykláty a kompozitní antropozemě jsou lokální zdroj, jehož využití berme jako fakt. Demolice budov mají obrovskou energetickou spotřebu, ale dějí se a tohle je jejich produkt, s kterým musíme umět pracovat. Vysoké pH na začátku díky betonům a vápenným omítkám je ovlivněno humusovými komponenty, srážkami a půdotvorným procesem. Přesto, či právě proto vyžadují specifická společenstva. Love Square. Sheffield.

Organominerální kompozity z lokálních zdrojů jsou jedinou dlouhodobě udržitelnou možností pro modrozelenou infrastrukturu. Sheffield.

Zproduktizovat

Bylinné patro se zmítá dosud pod panevropskými „trendy“ a snadné svody „umisťovačství“ útočí na produktizaci MZI. Tzn. zglajchšaltovat ji do produktů a pokračovat v normalizaci/globalizaci. Jako bylinkovou spirálu. Jenže globalizovaný produkt vystavený lokálním podmínkám selhává. Pokud do formátu perennemixu hodíte „svejl 1“ a orazítkujete jím místo, shoříte jako papír. Jak to?

Jeden příklad za všechny. Trávník versus „květnatá louka“. Zatímco instantní travní směs ze čtyřiceti druhů přes značnou marnotratnost vždycky „nějak“ dopadne díky vysoké substituci dalších vstupů jako hnojení, závlahy, počet sečí či dosevy, louka to neumí. Pokud ji budete používat jako polívku z pytlíku, bez znalosti, skončí to katastrofou. A těch katastrof už přišly milióny. Obviňováni byli dodavatelé osiv, prodejci, zahradníci, místní zeminy, Matka Příroda, Bůh, krajský úřad, sousedi, Saruman, kdokoliv. Jen si nepřiznat vlastní vinu.

Druhově pestré směsi se ve městech utkávají s očekáváními veřejnosti a především s přístupem zhotovitelů. Všichni čekali trávník. Objednám si brambor a jsem zklamaný, že to není avokádo. Mám ale na brambor, a i z něj se dá leccos vytlouct. Jatelina potřebuje řádný výsev, zalití v klíčení, dosevy, a především čas. Kadaň.

S kytkami je to stejné. Rozpadlé záhony po třech letech bez zápoje s pokryvem pod 50 % nejsou výjimkou. Zubožené podvyživené kytky bez šance na rozvoj. Věci utopené, přeschlé, degradované, zaplevelené v důsledku neprofesionálního založení a absence následné péče. Kdo za to může? Samozřejmě autor. Nefunguje to. Louka neloukuje, záhon nezáhonuje, bábovka mi spadla. Stejný obraz nám poskytuje fenomén „zakopávání stromů“, který vyslal a vysílá velmi špatnou zprávu všem, kdo o výsadby stromů usilují. Stále masivnější odpor vůči kácení má kořeny především v tom, že neumíme sázet a ujímat stromy. Sázíme již tisíce a tisíce stromů. Kde jsou ty třicetileté stromy, které by dnes měly už dorůstat do hlavní korunové úrovně a přebírat úlohu velikánů po pradědech?

Veřejná diskuse sekat či nesekat přinesla mnoho nového na straně objednávky veřejnosti, ale především dovzdělala odbornou obec, která byla donucena k vytvoření otevřených zdrojů a široké diskusi o žebříčku hodnot. Srovnaly se laťky. Olympic Park. Londýn.

Nerudo, kam s ní?

Řešení? Je to prosté. Vrátit se k Fulínovi i Foersterovi. A zejména k Müllerové. Zahrada je pro rostliny rájem, kde se dbá na jejich „dobré žití“, květiny zde netýráme. Hlavní otázkou úspěchu záhonu přeci není použitá krycí vrstva, ale schopnost rostlin růst a zapojit se co nejdříve. Je to jednoduché. Pokud rostliny sázíme tak, aby se zapojily v sezóně v řádu týdnů, pak se nabízí otázka, k čemu nám krycí vrstva vlastně kdy byla? Proč se vlastně desítky let zabýváme obalem a nikoliv obsahem? Ženeme rostliny do limitů jejich existence kvůli tomu, čím je nakrýváme, namísto toho, abychom se zabývali jimi samotnými. Je podstatou existence záhonu tatra kůry, nebo kytky? Je pánem záhonu kytka, nebo naše bezbřehá lenost?

Lenost, nedovzdělanost a produktizace jsou hrobem každého záhonu. I tohle je založeno jako perennemix s vůlí reprezentovat. Bizarní je časté obviňování původních autorů směsí z jejich nefunkčnosti. A to dokonce ze strany samotných umisťovačů, kteří se neváhají vyvazovat z profesní zodpovědnosti. Parkhotel Praha.

Kdo kdy zakládal záhon s krycí vrstvou, nutně se musel zamyslet nad náročností a pořizovací cenou. Pracovně jde často o třetinu práce, ve svahu klidně o polovinu. V případě kůry jde o práci snazší, u kameniv výrazně těžší a obtížnější na veškerý přesun hmot. Organominerální kompozity samozřejmě dle obtížnosti. Z celkové investice jde o pětinu až čtvrtinu, v případě některých dražších probarvených kameniv či výběrové kůry jednoznačně více. Co tím ale získáváme? Na trhu se fackují poptávky, zdali devítka bude stát osmnáct nebo dvacet dva korun a přitom nám tady utíkají na celkových nákladech desítky procent. V bankovním sektoru se náklady vyčíslují per annum, protože se ukázalo, že nabídka bez možnosti srovnání není nabídka. U nás se můžeme bavit například o nákladech na záhonorok. Za obvyklé parametry je u záhonů tradičně považována pořizovací cena a náklady na péči. Ve skutečnosti je rozhodující estetická životnost a renovovatelnost. Ty totiž určují skutečnou cenu.

Umístěný mix nese známky razítkování prostoru čímkoliv. Bez sociální vazby, bez využití místních zdrojů, podporou tepelného ostrova a s velmi nízkým potenciálem ekosystémových služeb. Nevyužitá šance spotřebovávající zdroje. Argumentem existence je základní věta tostačismu „aspoň tu něco je“. Případně nálepkování trendem „dneska se to tak dělá“. Nedělá.

Úspěch záhonu je měřen poměrně subjektivní veličinou „krásy“. Tak ovšem chápou věc „prachsprostí civilisté“. Protože jsme na tenkém ledu „líbí versus nelíbí“ můžeme velice snadno celkový kolaps hájit slovy „vždyť ještě žijí“ a šermovat biodiverzitou, přírodou ba i chudákem záměrem. Musíme si ovšem uvědomit jedno. Cílem každého biotopu je především růst a na každé sukcesi je vidět bratrovražedný boj v tuhém zápoji. Fatální rozdíl ve spontánních společenstvech a záhonech je právě ve vstupní densitě. Zatímco semenáčků jsou v louce stovky na metr, v záhoně jich máme šest až devět. To je to, oč tu běží. Záhon, ve kterém je šedesát semenáčů dvanácti různých druhů na metr není záhon, ale společenstvo. Nepřevlékejme stonožku za souseda. To jsou dvě různé věci. Hruška není jablko a každý má svou nezaměnitelnou estetiku. Obé jsou ovoce. Nejsou šípek, jakkoliv jsou příbuzní. Tady jsme ale o řád jinde. Záhon je obraz v rámu. Kulturní počin.

Listovka. Zlatý grál mezi substráty. Lokální, dostupná, obnovitelná s minimálními náklady. Obecně je zažitou zahradnickou praxí nenechávat v záhonech všechny listy, ale zejména druhou „tvrdou“ polovinu. Jinak záhony příkrov příliš dusí, zejména v případě sněhové pokrývky. První měkké listí míří do kompostů a na záhony se vrací právě nastýláním. To je léty osvědčený způsob, jak rozložit tento poklad v čase a dotovat záhony průběžně. Nehledě na perfektní vlastnosti listovky pro zakládání záhonů. Mcely.

Míra poznání ve věci krycích vrstev je až nimravě detailní. Bádá se a na trhu jsou desítky materiálů, často velice sofistikovaných. Diplomové práce, multidisciplinární týmy na mezinárodní úrovni bádají nad tím, čím přikrýt záhon. Tohle slepé střevo ukázala naplno práce, kterou předvedl Nigel Dunnett a James Hitchmough. Vrátili se na začátek a začali sledovat vztahy mezi jednotlivými rostlinami. Ukázalo se, že právě sociabilita spolu s tím, v čem rostliny rostou, jsou základem úspěchu. Heuréka. To je vyneslo až na Olympic Park v roce 2012, který po zásluze změnil celou biotechniku na světové úrovni. Hurá!

Výzkumu nastýlání tím či oním se věnuje spoustu energie. Foto Radek Prokeš.

Legitimní otázkou je, co takové úsilí nám, a zejména kytkám přináší. Bude záhon krásnějším? Funkčnějším? Zapojenějším? Foto Radek Prokeš.

Vynikající práce se stanovištěm a dynamikou. Olympic Park. Londýn.

Kytka má růst a kvést

To znamená, že příprava půdy a vztahy mezi rostlinami jsou pro úspěch záhonu to nejdůležitější? Ano. Naprosto. Zapojený, vitální, dlouhověký a plně funkční záhon s celým portfoliem ekosystémových služeb musí splňovat především tyto dva atributy. Půdní profil musí být připraven adekvátně společenstvu, které na něm bude růst. Můžeme ovlivňovat stanovištní podmínky, ale čiňme tak buď trvale, nebo odůvodněně dočasně.

Respekt vůči životním potřebám konkrétních druhů. Kosatec dostal svou drenáž. Wisley.

Povšimněme si na chvilku toho našeho profesního vývoje. Několik staletí zahradníci míchali všem kytkám peřinku a složení či přípravy substrátů patřily mezi nejtajnější drahocennosti zahradnických rodin. Normalizace přinesla úplně opačný pohled: univerzální substrát, v kterém poroste vše. Padesát let se s tím potýkáme. Před třiceti lety jsme běžně dělali totální výměny pro vřesoviště. Úplné výměny loží jsou passé. Stopy těchto praktik jsou stále patrné v ceníku URS. Pamatujete 50% výměnu? Vycházíme stále víc z místních podmínek a pracujme lokálně. Zjistili jsme, že organické a anorganické příměsi umí každá něco jiného a naše míchání reaguje na stanovištní podmínky v místě. Určitě to není návrat k praktikám našich předků? To si přece nemůžeme přiznat. Máme přeci pokročilé technologie, extrudované minerály, kondicionéry a speciální suroviny. Pomalu nám dochází, hlavně díky fakturám, že vozit kokos z Cejlonu, kůru z řeckých ostrovů, korek z Portugalska, sopku z Německa, rabovat rašelinu v Litvě či rvát kilowaty do tepelných zpracování či cupování dřevních vláken, je prostě pitomost. Pro písek nebo štěrk je přeci snadné si zavolat do nejbližších stavebnin. Taky ne? Minerální materiály jsou vzácné přírodní zdroje, nová ložiska se neotevírají, v principu nejsou obnovitelné, materiály si nesou stopu těžby, zpracování i dopravy. Vždyť ještě včera byly docela obyčejné! Můžeme hledat lokální recykláty s menší stopou. Potřebujeme minerální příměsi coby nosiče trvalých změn vlastností substrátů. Organické komponenty přinášejí tolik potřebný sorpční komplex a jsou dočasné. Jako startovací jsou ovšem nezbytné pro celý půdní život a ten my chceme. Obé je potřeba. Svou píli soustřeďme na výživu a rozvoj kořenového systému rostlin. Zásobní či startovací hnojiva. Došel nám plyn a s nimi laciné dusičnany. Podobně jsou ohroženy zdroje draslíku i fosforu. To mění celé hřiště a klade nám pravým hákem otázky, které byly ještě včera považovány za levicový fanatismus. Fosfor z rohoviny pro rozvoj kořenů, mykorhiza pro jeho dopravu v půdě. Dusík z kompostů pro rychlý rozvoj listové hmoty a dosažení zápoje.

Kouzlo záhonu tkví v tom, že se tu rostliny mají dobře a je jim dobře činěno. Mottisfont.

Důležité je ale jedno. Zatímco naši dědové míchali „peřinku na přání“ pro květinky, které množili a pěstovali v kultuře, my se dnes těmito otázkami zabýváme hlavně u výsadeb v parcích, zahradách a záhonech. Školkařství našich časů tone v sedmdesátkách a univerzálních postupech. Problém zvyšujících se nákladů v souvislosti s neudržitelným rabováním zdrojů řeší prioritně kvantitou, tj. automatizací. Větší spotřebou. Masovostí. Vzniká tedy propast mezi produkcí rostlin a jejich následným pěstováním, kdy se nůžky rozvírají stále více a více. Je to, jako kdybyste chtěli dělat kulinářské bistro ze zásob KFC. Vnitřní dynamiku z devítek neupleteš. Zásadní pro úspěch je přitom právě kvalita rostlinného materiálu a školkařských formátů v rámci modelu dynamického zakládání. To říká jednoduchou věc. Čím pomaleji kytka roste, tím se sází větší. Pivoňky drahé a velké, šanty třeba klidně z řízků. Všechno za jedním jediným účelem. Zápoj. Vitální, adaptované a zdravé kytky. Dobývané či hrnkované. Obé má smysl. Dobývané pivoňky jsou lepší než hrnkované, šanty a šalvěje se spíš ujmou z hrnků.

Kompost, listovka, hnůj, dělené kytky a především řemeslo. Záhon je práce. Ctěnice.

Jak to máme všechno vědět? Máme to vědět, protože „Trvalky používat znamená trvalky znát“. Pokud to nevíme, tak se to naučíme, nebo dělejme něco jiného. Chovejme se jako profesionálové. Neumíš – naučíme, nemůžeš – pomůžeme, nechceš – naneshledanou. To je baťovská pravda, která nezestárne. Kytky chyby neodpouští. Pokud bylo v posledních letech namířeno mnoho energie do produktizace peren a umulčování se, pak jen proto, aby se trvalky používaly masově bez jejich znalosti. Tedy trvalky neznat a používat je. Jakákoliv rostlina na jakékoliv místo. S tímto slepým střevem nelze vidět vývoj v perspektivě. Poušť je složena ze zrnek a každý drobný záhon může přispět svou troškou do mlýna. Pokud odhodíme patos, můžeme konečně jako zahradníci vzít osobní zodpovědnost za své činy do rukou a začít se každý den na budoucnosti podílet. Přiznat si omyl je vždycky těžké. Je to ale rozhodnutí každého z nás.