Jak to ta příroda dělá?

Uschne-li vám kaktus, nemusí to být vaše vina

Procházka lesem nazdařbůh zimní krajinou přinese člověku řadu otázek. Hnědošedá fáze roku je tak nějak očistná, a pokud vše nepokryje milosrdně bílý sníh, lze si ten les hezky číst. Na první pohled vidíme, kde kdo neposekal, jakou spoušť způsobil kůrovec, kolik stromů uschlo suchem a jak se dobří sousedé činí ve vyvážení biomasy ze svých zahrádek do polesí. V posledních letech se toho v krajině děje poměrně hodně a všimne si toho už i poměrně apatický městský uživatel, který většinu roku tráví u Netflixu s pizzou. To si fandím, já vím.

Ta zimní nahota je pro každého čitelná jinak. Pasek po lesích, co uschly nebo byly sežrány, je tolik, že to bere dech. Zmizely smrky, jasany a významná část borovic. Vážně poškozené jsou místy jedle a buky. Duby a olše prosychají od vršku již léta. To ale i akáty. Jak to? Vždyť dva roky prší. S trochou fantazie je úloha člověka na tomto světě zhruba čtyřikrát kratší než úloha stromu. Z našeho pohledu to teda chvíli trvá, než se vnitřní dluhy projeví. I my žijeme poslední dva roky kapku jinak, všichni děláme jakoby nic a na naší společnosti se to projevuje teprve časem. Stromy dnes řeší dluhy z let 2015-2018. Jsme na řadě.

Paseky ovšem nelení a vidíme na nich čilý život. Sítiny a třtiny poznáte i v zimě, stařina různých pcháčů a konopáčů je teď fádně hnědá. V létě jsou obaleny babočkami, perleťovci a přástevníky. Z někdejších okrajů se stalo hlavní téma. Šípek s trnkou to teď můžou rozbalit na obě strany, s nimi brsleny, svídy a ptačí zoby. Do nich upadnou sojkám žaludy, veverkám bukvice, keře je ubrání před divočáky a les začne nanovo. Jak to ta příroda dělá, že jí to tak jde? Mně ten tchýnin jazyk ne a ne rozkvést.

Máme takovou zakořeněnou představu, že příroda dělá všechno dobře a my děláme všechno špatně. Ne, že by to tak trochu nebyla pravda, ale ona má na všechno patent. Nám se jenom směje, jak to neumíme. Její zdánlivá všemocnost má zdravý základ, který by nás mohl v lecčems inspirovat. Nadprodukce, výběr a čas. Neustále rozsévá nekonečné záplavy semen. Neskutečně plýtvá, protože často jen zlomek má šanci na úspěch. Přísná selekce tohoto úspěchu je ale jejím druhým perfektním nástrojem. Má na všechno právě tak dost času, kolik je třeba.  Co děláme jinak?

My ten čas nemáme. Buď jsme neurotici, nebo chceme výsledek zažít za svého života. Zkoušíme nadprodukci, výběr i čas nahradit péčí. Naše schopnosti, znalosti a zkušenosti jsou individuální. Podle toho to také dopadá. Dokonce se hovoří o jisté nadpřirozené schopnosti. Celkem běžně se říká „ta se narodila se zelenýma prstama“. To je ovšem hloupost. Připouštím pozorovací talent a nějakou tu schopnost vcítit se, ale na prvním místě stojí znalost a schopnost vyhodnocovat reakci. Stejně jako lidé odhalili účinky jitrocelu na rány, tak si všimli, co dělá rostlinám dobře. Na to potřebovali především čas.  Museli to nesčetněkrát opakovat, aby vybrali tu nejlepší z cest. Zkrátili přírodní proces svým umem. Všimli si, že nahoře je listí, dole kamení a mezi nimi zem se žížalami. V tom rostliny nejlíp rostou. Když se dá listí dolů, rostlině zajdou kořeny. Když se dá kamení nahoru, upeče se. Dokázali pozorovat, odvozovat ty nejlepší výsledky a napodobovat je. Dlouhá staletí jsme se opičili, jak nejlépe jsme uměli. Dát rostlinám to nejlepší, a tak z nich nejvíce sklidit. Rozpoznali jsme klíčové procesy a věda umožnila posunout míru poznání. Pak jsme začali koumat, jak sklidit co nejvíce a dát co nejméně.

Foto René Ondroušková

Článek vyšel 16.ledna 2022 v časopise Echo.