Sázení není hazard

Ondřej Fous

,

Vnímání slov se mění. A pro mnohé z nás již slovo sázet přestalo být spojeno s rostlinami. Sázení je dnes mnohem populárnější v onom adrenalinovém pojetí, které ruinuje rodinné rozpočty.

Sázení, které rodinné rozpočty přifukuje, je naopak populární jen u posledních mohykánů hospodařících na svých záhumencích a zahrádkách, případně u několika excentrických městských skupinek majících svůj pytel s tykví u které každý pátek posedí. Nicméně dýňová polévka potěší v pozdním podzimu a úloha místa pro setkávání komunity z okolí byla splněna. Zaplaťpámbu za ni.

Je to dobře nebo špatně? Jak se to stalo? Vyrostla nám celá generace, která se během školní docházky již prakticky nesetkala s fenoménem pěstování. Drtivá většina základních škol pěstitelské práce zcela vypustila a místo aby hledali nový pedagogický model jak děti k lásce k půdě učit, předmět zrušili. Ne, že by byly „pěstitelky“ nějak zuřivě oblíbené. Naopak, díky otročině postrádající smysl, byly vcelku silně nenáviděny. Nebylo by jistě snadné je překlopit do nového žánru a vzbudit v žactvu zvědavost konkurenceschopnou k nabídce virtuálních realit. Nicméně při fenomenálním úspěchu hry Botanicula lze soudit i na to, že svět rostlin by mohl zaujmout i v realitě.

Školní zahrada byl fenomén začátku minulého století a vydržel prakticky beze změn celá desetiletí. Při dnešní byrokracii si těžko představit, že si děti sami pěstují ovoce a zeleninu pro své školní jídelny. Sice donekonečna řešíme mnoha studiemi problém obezity a stravovacích návyků dětí, nicméně ačkoliv se nabízí logické řešení, z kanceláří není vidět. Pokud se děti nedozví odkud se „jídlo“ bere, těžko k němu jakkoliv přilnou. Představa, že si děti samy vypěstují mrkev a pak jí dokonce sní, musí děsit mnohé úředníky a bohužel i mnohé rodiče. Aby děti pracovaly je přeci dnes nepřípustné a aby jedly něco ze zahrady je zásadně nehygienické.

Rostliny a povědomí o nich tak zvolna mizí z naší společnosti a i z velmi základních pěstitelských znalostí se stává nevšední až obskurní koníček. Udržet při životě pokojovou květinu déle než měsíc je pak vlastně na hranici živého umění. Hotový happening. Možná budou někteří čtenáři oponovat, že „tchýnin jazyk“ je rostlina u které nelze rozlišit zdali je živá nebo mrtvá, ale umořit tento nezmar lze považovat také za „umění“ svého druhu.

Největší zděšení prožívají zahradníci. Možná trochu paradoxně právě ti, kteří po generace přinášeli povědomí o pěstování do společnosti, dnes nejvíce trpí. Vcelku unisono pronášejí věty „tohle jsme nikdy nezažili“. Martin Charvát pracuje v zahradnictví Florianus v Jindřichově Hradci: „Vzpomenu si hned na známou, která má truhlíky s muškáty na horské chatě a ačkoliv je zalila po výsadbě, překvapilo jí, že bude muset zalévat i nadále…“. Se zaléváním trápí zahradníky mnohý zákazník. Zuzana Čechovská a Helena Pánková prodávají květiny v Zámeckém zahradnictví ve Ctěnicích: „Neustále dokola se opakují otázky – a to máme sázet i s tím obalem?- . Nedávno nám zákazníci dokonce řekli, že všechno co tu koupili museli vyhodit, protože to na podzim zašlo. Když jsme jim vysvětlily, že to je normální protože se kytky na podzim ukládají k spánku, opáčili aha a jak je tohle možné, když to ty zelené keříčky s jehlicemi nedělají?  Některé lidi překvapuje i skutečnost, že se kytky sázejí do záhonů, tedy že se nenechávájí v zakoupeném obalu neomezeně dlouho. Výsadba do sponu a patřičné hloubky v nich pak už vyvolává doslova paniku.“

Hana Pollertová z firmy Garpen jezdí po zahradách a udržuje je. V kontaktu se zákazníky je tedy v podstatě každý den „Lidi překvapuje třeba to, že rostliny dále porostou. To se bude měnit? I během roku? To takhle nezůstane? Koupili si věc tak, jak jí viděli v tu chvíli a živost je může zaskočit.“

Rodina Papežů platí mezi klatovskými zahradníky za pojem řemesla. „Zákazníkům říkáme, že se rostliny sázejí kořenama dolů a zalévají se nejlépe vodou a to zejména v době sucha. Občas nás překvapuje jak uznale pokyvují hlavami jako kdyby to slyšeli poprvé. Když pak slyšíme otázku –co ta rostlina dělá? – chtělo by se nám skoro říct –bliká a svítí. Lidi se diví se že buk opadává, chtěli by keře co kvétou od jara do podzimu, na podzim shání voskovky a na jaře macešky. A dokážou si postěžovat i na to, že jim muškáty zmrzly“

Zahradnictví Jakuba Krulicha je známé mimo jiné pro svou zásilkovou službu. „Je vcelku běžné, že v březnu či dubnu, tedy v době rašení,  mi zákazníci píší, že zaslané zboží nesouhlasí s fotografií v eshopu. Podobné stížnosti jsou i na výšku rostliny, což mne nutí do popisu druhů přidávat upozornění, že se jedná o výšku ve vegetaci“

Tradiční obor se zahradníkům mění pod rukama. Jsou šokovaní a překvapení tím, že lidé nevědí o jejich oboru to, co dřív bylo běžné. Na druhou stranu se k nim pro kytky evidentně chodí a zákazníci jsou velmi zvídaví. Chtějí v pěstování obstát a naučit se. Teď je trochu na zahradnících jestli pochopí svou roli učitelů dobře a uchopí svoji výhodu proti hobbymarketům, které nic takového nikdy nenabídnou. A samozřejmě je i na lidech, jestli o dobrou radu stojí a nebo zamordovanou kytku jen vyhodí do popelnice.

Lidové noviny 16.ledna 2016 (krácená verze „Umíme sázet? Školy už to neučí“)


Přijít za zahradníkem a vyřešit si s ním své „sázení“ bývalo dřív docela normální. Kdo jiný by nám měl poradit s našimi pěstitelskými otázkami? Rozumíme si ale dnes se svým zahradníkem? Umí nám poradit tak, abychom si rozuměli navzájem?