Keř ve městě
Méně keřů, méně zákeřností
Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení u kterých se dá dobře vyfotit mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými „Zvyk se mění zase jen zvykem“. To znamená soustavnou práci. Ta voliče nepřitahuje. K jejich vlastní škodě.
Proč? Co je na tom křoví tak extrovního? Vždyť by člověk o ně neopřel ani kolo. Kvetoucí keře byly přitom kdysi pýchou našich parků, šeříky, sadové růže, šácholany (totiž magnólie), kaliny, ba i kdoulovce, tavolníky a zlatice patřily vždy neodmyslitelně k tváři našich veřejného prostoru. Zahuštěné výsadby osmdesátých let přinesly, pravda, trochu větší plochy a zglajchšaltování do velkých měřítek, ale kvetení se tomu stále nedalo upřít. Tažení proti keřům trvá již třicet let a je stále lemováno těmi „lepšími zítřky“.
Nejprve jsme v rámci úspor odnaučili keře kvést. Říká se tomu „pražský řez“ a smějí se tomu naši kolegové po celé Evropě. Znamená to z keře vystříhat kouli, krychli nebo žárovku a tím ho zbavit květních pupenů na další sezónu. Kvete pak bídně a vypadá hrozně. Jelikož to může dělat kdokoliv a soutěží se na nejnižší cenu, podařilo se z parků vytlačit zahradníky jako zbytnou profesi. Zšerednění keřů je velmi úspěšnou předehrou pro jejich odstranění. Pražským řezem vznikají v původně zapojených skupinách keřů totiž mezery, které se zaplevelují a vytváří ideální prostor pro odpadky. To prodražuje následnou péči a stoupají náklady. Také se v těchto pokojíčcích dá docela hezky bydlet. Odstranění keřů tak bývá provedeno k potěše obyvatel z důvodu bezpečnosti.
Skutečnost, že jsme si kvetoucí keře „zprasili“ (dámy prominou) sami se zapomněla. Veřejnost mlčí. Oproti stromům mají keře tu nevýhodu, že se k nim nelze účinně uvázat. Pravdou je ale spíš to, že zohavení bylo příliš důkladné. Zastánce si pak hledají jen těžko.
Na co nám keře ve městě byly a jsou? Krom té drobnosti, že jsou krásné, výrazně voní a kvetou či přináší obraz ročních období, je tu i překvapivé portfolio biologické. Představme si totiž keř jako dejme tomu korunu stromu položenou na zemi. A to klidně pod korunou skutečného stromu, který roste kdesi nad ním. Takže to máme krát dvě. Navíc mladé stromy pod starými, stromokeře a keřové skupiny s bylinným patrem vytváří to, čemu se běžně říká „mikroklima“. Běžte se podívat do nejbližšího parku, jestli tam všechna tato patra najdete. Velice často to budou jen stromy jedné věkové generace a trávník. Což znamená, že park funguje tak možná z třetiny ekosystémových služeb co by mohl dávat. Dokud dýcháme, jsme na nich závislí. Zní to trochu sobecky, protože na keře je navázána celá široká fronta biodiverzity městské krajiny. K nim patří někteří drobečci, které doma nevítáme. To je pravda.
Má to řešení? Ano, samozřejmě. Říká se mu „podhledný keř“. On je zároveň i pohledný, ačkoliv je tak trochu na muřích nožkách. Nebo právě pro to. V rámci obchodování se strachem se mu také říká „bezpečný keř“. My zahradníci říkáme, že neumožňuje účinně skrýt oblast „holé řitě“, což zvyšuje faktor studu. A věřte, že ta bílá neopálená pokožka září do dálky víc než si myslíte a i když se jen na vteřinku mihnete, je to jako švenknout zrcátkem. Většinu našich keřů do podhledného tvaru lze vychovat. Jen to musí dělat zahradník.
Vyšlo 16. ledna 2023 v týdeníku Echo.