Ořeší

Zákrov lísek známe po staletí

Mezi slovem označujícím ořešáky a ořeší je velký rozdíl. V obsahu i v čase. Líska tu s námi byla odnepaměti, ořešák přišel z Balkánu zřejmě keltskou cestou a nepochybně ho rozšířili Římané. Díky své omezené mrazuvzdornosti se ovšem šířil především v teplých oblastech. Zdomácněl tedy především ve vinařských oblastech. Líska byla přítomná coby domácí druh prakticky všude a jejím velkým přínosem se stalo všestranné využití. Mnozí sušíte možná právě houby na „lískách“ aniž víte, kde se toto pojmenování vzalo. Právě lískové pruty byly ještě poměrně nedávno hlavním materiálem pro tyto voštiny na sušení. Pletly se z nich také tvrdé košatiny, zejména nízké plotky na hrazení drůbeže. V lidové architektuře se dochovaly i lískové výplety štítů chalup následně omazávaných jílem s řezankou. K čemu ovšem může sloužit lískový prut víme mnozí nejen z literatury a nemám na mysli opékání buřtů. Svého času určovala spotřeba rákosek kvalitu školství a pozadí našich pradědů by jistě bylo vděčno, kdyby byly skutečně z rákosu. Právě pevná a pružná líska se stala často dodavatelem pánů řidících, kdy statné lískové keře s nevyčerpatelnými zásobami bychom našli ve školních zahradách podnes. Můžeme ovšem směle říci, že se používala k výrobě ukazovátek. Proč ne.

Lískové keře dnešních dnů přinášejí pocestným mnohá zklamání, protože na nich nenajdou často jediný oříšek. Bohužel, moji milí hladovci, samo se nic. Volný pohyb směsné drůbeže přestal být v našich obcích běžným a tak oříšky má jen ten, kdo se stará. V čemž osobně shledávám neprůstřelnou logiku. Slepice a lísky tvoří odedávna osvědčený hospodářský tandem a mnozí si vzpomeneme na tento obraz, pokud se na něj nedíváte denně. Nízké koruny slepice jistě baví, ale ještě více je baví nosatec lískový a to jak brouci, tak jeho housenky. Pokud k podzimu nabydete pocit, že mají vaše slepičky poněkud podivné pózy a taneční kroky, nebojte se. Jen číhají na housenky.  A neříkám, že to není vtipné pozorovat. Je.

Lískové dřevo se ovšem používalo pro tvrdost a pružnost na lecos. Virgule nám podnes hledá vodu. V košíkářství doplňuje vrbu, zejména na madla a základy pro výplet. Sloužily za obruče než přišla ocel a kolíčky na hrábě byly nejspíš po ruce na lísce. Tam jsou prakticky hotové. S topůrky na sekery se to má stejně. Větev se občas správně prohne nebo umí oválný profil a kdo hledá najde. Báze lísek pak už byly vzácnějším dřevem se zajímavým řezem. Z nich byly fajfky a intarzie.

Jako keř volně rostoucí líska dorůstá poměrně gigantických rozměrů a často bývá širší než vyšší. Je poměrně dlouhověká a najdeme jistě stoleté. Na nejstarších kmenech pak dohází v koruně obvykle ke zlomům, což vede k výraznému zmlazení na bázi. Právě toho si všimli naši předci a začali na lísce praktikovat obmýtí. Jde o druh vázaný původně na okraje lesa, případně světlý les a suťové pole. Dobře tedy snáší různá příkoří spojená se zlomy či změnami terénu, lesních požárů nevyjímaje. Na ořeší se tedy tradičně využívaly zbytkové plochy pozemků a to včetně skalních výchozů. Zpevňuje břehy a svahy. Jako zahradník mám rád lísku za její stínotvornost. Rychle kolonizuje a přináší do zahrad obytnost s bloudivým stínem, který snadno kontroluji řezem. Útulnost tak snadno nepořídíte jako s dobře zasazenou a opečovanou lískou. Ořeší patří od středověku do našich zahrad a k naší kultuře. Bylo za humny tím nejbližším místem k spočinutí a leckteré tajnosti se odehrály právě zde. Kolik zde vzniklo pout a kolik dětí již nikdo nespočítá.

Vyšlo v časopise Echo 25. června 2024