Trnky

Valašské olivy to nemají jisté

Menší černé stromy se toulají v řadách po svazích, jak si mez řekne. Tu je řada kratší, tam zas delší. Rozbíhají se po pastvinách zdánlivě nepravidelně po jednotlivých lánech vlastníků a každý ví, který strom komu patří. Můžete v nich hledat snad i jakýsi kód, podpis tohoto kraje. Tichov vypadá shora skoro jako pták s roztaženými křídly. Valašská osad jedna vedle druhé mají svůj půvab a život. Trnky jsou jeho obraz a se švestkami to tady vůbec nezkoušejte. Stromy jsou zaopatřené a opečované. Některé mají i nabílené kmeny, což bylo léta považováno za tmářství, aby se zjistilo, že to svou roli mělo. Tyhle rozepře sem nejspíš nikdy nedolehly. Je to kraj s tvrdým osudem a o konci války se tu mluví jakoby to bylo včera.

Starých stromů tu vidíte málo. Vzala je šarka. Ano, čtete dobře. Věřím, že už jste tento pojem slyšeli, ale je tak vžitý, že vlastně leckdo neví co to je. Virové onemocnění peckovin se objevilo na Balkáně v časech první světové války na švestkách a rychle se rozšířilo Evropou. V meziválečném Československu se tiše šířila a po druhé světové válce se o ní sice již psalo, ale obvykle se nešířila oblastmi pro pěstování modrého ovoce typickými. Všichni pamětníci se tedy shodují na tom, že „všade rostly Bystřičky, rodilo to jako hrom a nebyl problém“. Zlom nastal na sklonku dvacátého století, kdy se s „novinkami“ dostal ze školek do oběhu také infikovaný materiál. Teplejší klima přispělo rychlému šíření a Valašské království zachvátila panika. Místní nad tím mávají rukou „Luďá včil pálijů ze všeckého co majů“. Přes dramatické hledání rezistentního klonu do kterého se zapojily široké vrstvy obyvatelstva, se čas starým trnkám rychle krátil.

Šarka je sviňa. Na tom panuje shoda. Ale čím vlastně? Jde o virové onemocnění přenášené mšicemi, takže neuděláte nic. Jedinou ochranou je hledání odolnosti. Původní stromy viditelně chřadnou, prosychají, občas jsou patrné kruhovité skvrny na listech. Typické je předčasné zasychání a letní opad plodů, které nejsou dozrálé, mají nízkou cukernatost a jsou tedy všeobecně nepoužitelné k tomu nač trnky jsou pěstovány. Virus si navíc odpočine na lecjaké peckovině s výjimkou třešní a višní. Hostitelem může být i celá řada zcela běžných bylin, jako jetel, merlík nebo zvonek, takže opravdu nemáte šanci. Miliony stromů přišly vniveč po celé Evropě.

Zlatá doba rezistentních odrůd nastala a vyrojilo se jich spoustu. Zapojil se doslova celý svět, v USA dokonce sáhli až je genetickému inženýrství. Samozřejmě, šarka také nelení a vyvíjí se. Část odrůd je toliko tolerantních a šarku prostě snáší. To je třeba velmi populární Stanley nebo Čačanská nabolja. Rezistenci má poměrně nová odrůda Jojo, kdy napadené tkáně okamžitě hynou a rostlina tak odmítá „hostit“. Místní pěstitelé zkouší všechno a některé sady sázené již před patnácti a více léty začínají hezky plodit. Ovšem upřímně, vzpomínka na trnky je stále ještě přišli silná. Na každou novou odrůdu se tak nadává jiným způsobem. Tahle nejde oklepat, ta zas začala trpět moniliovou spálou, tato nejde od pecky, tamta je kyselkavá. Jenže zase vloni jediná nezmrzla a dala úrodu. Kromě výše uvedených se tu pěstují třeba odrůdy Katinka, Gabrovská a Hanita. Nebo taky Toptaste, který jeden sadař pohanil, sjedete o dvěstě metrů niž a druhý ho vychválí. Výsledek je jasný. Více odrůd a stále zkoušet. K dostání je jich několik desítek a každá si je může seřadit od července do října. Každá si ze švestky něco vzala a všecky dohromady dávají slušná povidla i pitelnou slivovici. A to je to oč tu běží.

Vyšlo 11. března 2025 v časopise Echo