Voňavky
Když na nás květ jenom dýchne
Svého času jsem se odvážil dotázat paní Miládky Opatrné, nestorky mezi pěstiteli vytrvalých rostlin, zdali se za její profesní kariéry používal spíše termín „trvalky“ nebo „pereny“. Prakticky bez rozmyšlení mi dala jednoduché rozuzlení: to máte asi tak, jakože holka si jde pro voňavku, ale dáma pro parfém. Od té doby si dávám pozor, komu nabídnu trvalky a komu pereny. Zvláště ty s vonným květem.
Na vůně květin jsme zvyklí zejména v plnému jaru, kdy nás obklopuje všudypřítomná směs od hořkomandlových stop peckovin, přes mravenčivé topoly až různé sladkosti z okolních cukráren. Vtipné jsou floxy, protože u nich jdete od těch vanilkových věnečků až k maggi ze školní jídelny a končíte někde u mletého pepře. Inu svět je to rozmanitý a jestliže u barev míváme alespoň rámcovou shodu, jakkoliv o fialkové, fuchsiové a cyklámové panují dohady, u vůní je to svět hluboko v každém z nás.
Bohyšky voní obecně řečeno sladce, občas s trochu čerstvého citrusu, a to pouze některé. Musí mít v krvi Hosta platanginea, tedy bohyšku jitrocelovou. Jakkoliv se dnes pomalinku stává vzácnou, byla tou první, která do Evropy pronikla a to z kontinentální Číny. Pionýři mezi botaniky si jí povšimli coby symbolicky sázenou v zahradách pro její sněhobílé vonné květy liliovitého tvaru kvetoucí ve velmi neobvyklý čas. Alespoň tedy pro Evropany, protože naše flóra lesů a hájů je touto dobou spíše chudá a trpící letními přísušky.
Díky přičinlivosti českých zahradníků se brzy z pařížské Jardin d´Planteé dostala do našich zemí a v průběhu 19. století se zde velmi rozšířila. Jako kontinentální bohyška totiž v našem horkém létě podstatně lépe zakládala na květy než-li v přímořských zemích. Velký nápadný sněhobílý květ v druhé půli léta a ještě k tomu vonný, to bylo něco. Mířila tedy velice často řezaná do kostelů jako dekorace a také do tehdy poměrně studených a chladných hal vil, paláců a domů. Podnes jí najdete především na hřbitovech a ve starých zahradách, často po desetiletí rostoucí na stejných místech v obřích trsech. Její překvapivou vlastností je právě jistá tolerance vůči vedru a dokonce i vůči rannímu či večernímu slunci. Kromě vyšších poloh samozřejmě výsluní bohyšky nesnáší a trpí zde hojně žlutavým vyšisováním listů či antraknózami, které se jeví jako zasychání.
Bohužel jejich vytrvalost je občas předurčí i k tomu snášet po jistou dobu taková příkoří. Obvykle dojde nad nimi k nějakému kácení či zmlazení a kdysi krásné bohatě kvetoucí trsy se promění ve žlutavé zoufalství se sporadickými květy skrývajícími se mezi zdrobnělými listy. Padesátiletá bohyška samozřejmě dokáže nějaký čas žít ze svých zásob, dokonce jsem viděl i takovou, která se pomocí odnoží rozhodla utéci pod nejbližší stín. Nově příchozí nám pak často zdůrazňují, jak jim jdou krásně na slunci. Přežívání není blaho. Ovšem kdo je neviděl krásné, nemusí vědět jak mohou vypadat. V posledních dekádách si jitrocelové bohyšky vzali do parády šlechtitelé a světlo světa spatřily desítky nových odrůd s vonnými květy. Zpočátku se soustředili spíše na doplnění pestrými listy, ale poměrně brzy se jim podařilo květy napřímit a otevřít. Tetraploidní odrůdy dnes mají květy téměř osm centimetrů na průměru. Každý květní stvol nese běžně dvacet až třicet květů a starší trsy jich mívají dobře tucet. Tudíž je opravdu na co koukat. Bohyšky jsou obecně velmi nenáročné a po zakořenění spolehlivě zdobí řadu let. K těm vonným se výborně hodí japonské sasanky a latnaté hortenzie s kterými se potkají jak v květu tak v divočině.
Vyšlo 31. srpna 2025 v časopise Echo.