Ale to je bodlák!
Zahradou prochází starší dáma s doprovodem. Jen tak, potěšit své oko květinami. Náhle se zastaví, svraští čelo a ve směsi údivu a odporu povídá: „Bodlák?! No, kdo by si tohle dal do zahrady?“. Jak se říká, hlava jí to nebere.
Obecným pojmenováním říkáme u nás „bodlák“ familierně lecčemu pichlavému co potkáváme na loukách či stráních, ba dokonce i tomu co jako pichlavé jen vypadá. Pak to odnesou nejen pravé bodláky, ale s nimi i máčky, pcháče nebo dokonce artyčoky a chrpy. Kdysi se jim říkalo krátce „kardy“ a právě třeba artyčoky přinášely a přináší zahradám krásu i užitek.
Bodlák, kterému se dříve narozená paní tak podivovala je správně česky pcháč, Cirsium rivulare, který si roste nazdařbůh Evropou. Před několika lety se mu podařilo vlámat na Chelsea Flower Show do Londýna ve své červeně karmínové varietě a stal se velmi rychle oblíbenou zbraní zahradních designérů po celé Evropě. Možná se ptáte, stejně jako paní, proč, proboha, zrovna bodlák?
To slovo v sobě obsahuje bolest, které obvykle ostny dokáží velmi účinně přinášet. Známe je všichni z dětství, kdy našim boským nohám a všetečným rukám připravil právě nejen bodlák nepříjemné překvapení, které končilo pinzetou, náručí rodičů a nezbytným pláčem. Jenže tahle zkušenost zdaleka už nenese dávno ono rovnítko „všichni“. Generace, která dnes sází své zahrady, onen bodlák posuzje výhradně vizuálně, žádnou špatnou zkušenost s ním nikdy neměli. Krom toho výše zmíněný pcháč dohromady žádné ostny nemá, a jelikož je z potočních niv, potřebuje k životu i dost vody. Což je ve významném rozporu s představou o bodláku. A jsme u toho. Příběh o bodláku, mýtus o hrozbě bolesti, byl překonán jeho sošností, krásou a divokostí. Zatímco pro jednu generaci to skončí větou „Naši mladý se zbláznili, představ si, oni si dali do zahrady bodlák, no je to normální“, druhá generace bude juchat a jásat nad jeho šarmem, elegancí a okamžitě se vyznají z pocitu „musím mít“. Možná bude nadšení o to větší, oč větší bude pohoršení. V čemž není ani špetka zlomyslnosti. Nikdo přeci nebude sázet bodlák na just, ale je to jiný pohled na svět.
Pichlavé rostliny se sázely do zahrady z různých příčin, nicméně stařičký příběh o šípkové růžence je velmi silné podobenství o zapovězeném získávání zkušeností. Dobře ho ilustruje i úsloví „není růže bez trnů“, které stanoví základní očekávání, které s růží máme spojené. Svody krásy květů a jejich vůní nás vábí přiblížit se, dotknout se a ejhle, krůpěj krve se vytrhne z kůže raz dva. I přes tisícileté šlechtění mají i nejušlechtilejší růže trny podnes a dokonce šlechtitelé nijak neusilují o jejich popření, naopak, krása některých trnů je celkem populárním znakem. Samozřejmě, jsou na trhu růže beztrnné a můžete je mít, stejně jako můžete mít psa bez ocasu nebo víno bez alkoholu.
S bodlákem nastává jakýsi symbolický zlom. Milují ho motýli či čmeláci, v první fázi kvetení i včely a to se zase líbí některým z nás. Jiní mají z téhle havěti paniku a moderní městská matka šílí z bodláku stejně jako z kvetoucího jetele v trávníku. Touha po divočině je silná a tahle pichlavá květinka se jí stala symbolem. Vždyť bodláky nenajdeme jen na slunných stráních rezervací, ale na rumištích, pěšuncích tratí, stavebních dvorech, korunách rozpadlých zdí, prostě všude, kam jeho čmejří doletí a to s větrem lítá velmi dobře. Co nás žene kdo jeho náruče?
Generace milující pivoňky, kosatce, lilie, mečíky a čajohybridy růží tuhle touhu po divočině nemůže chápat. Vkládali nezměrné úsilí do toho, aby jejich kousek země trochu vypadal, záhon měl „štábní kulturu“ řádky lícovaly, obruby obrubovaly a všechno bylo řádně ošetřeno. Nicméně jak šel čas, i oni přiznali nesmírnou eleganci některým květinkám, které tento stereotyp velkokvětosti narušovaly. Přinesla to především zkušenost s aranžováním květin, která ukázala jak drobné textury výplní dávají vyniknout právě výrazným velkým květům. Cestu si tak prorazil šáter, nevěstin závoj, který na dlouhá léta doprovázel právě velkokvěté růže. Do záhonů se s podobnou nonšalancí vloudil třeba svíčkovec nebo vysoké sporýše, stejně jako jemná stébla trav. Přinesly novou výšku, jistou nepravidelnost a především pohyb a vzduch. Právě pohyb a jisté pohledové rozostření prostorové masy přináší to, o čem se hodně mluví. Pocit divokosti. Nejlepší zahradníci dnešních dnů vědí moc dobře, že skutečnou divokou přírodu městský člověk neunese. Nemá s ní žádnou zkušenost, dokonce i bazalku ořeže a vyhodí, než aby ji pěstoval. O pěstování má vůbec vzdálenou představu. Ideál pro něj představuje příroda, která roste sama a na kterou se může zdálky dívat. Bezpečně. Bez alergií, klíšťat, včel, pavouků, čmejří, prachu, lepíků, zelených kalhot, trnů, žahavek a vůbec všeho co by nám snad mohlo přinést nějaké to jařmo či starost.
Zdá se, že čím pečlivěji odstraňujeme z našeho života jakékoliv zkušenosti s děsy přírody, tím jsme více a více přitahováni představou žraloka v akváriu vedle obří televize (nebo přímo v ní), stromů prorůstajících domem, jaguárem na vodítku šestileté slečny, kvetoucí loukou zavěšenou na stěně naší vily a bodlákem v italské terakotě na naší terase. Myslím, že kdyby se na trhu objevila muchomůrka zelená v apartním skleníčku s rulíkem a vraním okem, bezpečně designovaná, půjde to na dračku. Stejně jako příběhy Mauglího či Tarzana, které voní ztracenou divočinou i po sto letech stejně.
Lidové noviny 26.května 2018
