Ambrózyho dub
Historky se tradují, skutečnost je barvitá
Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy pomezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsány v některé z významných knih. Takovou profesní bichlí byly svého času vytoužené a nedostižitelné Listnaté stromy a keře našich zahrad a parků od Alberta Piláta. Jehličnany od téhož autora byly pak ještě větší vzácností, náklad byl rozebrán a v antikvariátech byly záznamy na léta dopředu. Dnes si je může koupit kdokoliv za pár stovek a stále jsou plné zajímavých informací, které se pro generace druhé poloviny dvacátého století staly základem všeobecného povědomí.
Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé se setkat s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme jak je ta naše paměť zrádná. Častým a všeobecně váženým zdrojem informací o našich profesních velikánech jsou nekrology v kterých se přeci jen dá něco dočíst třeba i o povaze a osobních vlastnostech dotyčného. Jakkoliv samozřejmě v duchu „o mrtvých jen dobře“. Vzpomínky ovšem nemusí být fakta a za dekády se tak lecjaká historka může z úst do úst docela proměnit.
Tak jsem se tu nedávno hezky rozepisoval o vždyzelených dubech a kdy jsem zmínil i slavný Ambrózyho dub nalezený kdys na Slovensku. Dostala se ke mně historka říkající, že: „celá věc se provalila, protože místní dřevorubci chodili v zimě se snítkou vždyzeleného dubu za kloboukem do místní hospody“.
Co čert nechtěl, pátraje po zahradnických poměrech za války, otevřel jsem nedávno České zahradnické listy z roku 1917 a povšiml jsem si rozsáhlé studie o dubech od Jana J. Těšitele, svého času jednoho z nejaktivnějších píšících zahradníků. Ve své povšechné stati zmínil Ambózyho dub jako domácí v Uhrách, což vyústilo v rychlou odezvu. Tu nenapsal nikdo jiný než Josef Mišák, vrchní zahradník v Mlyňanech, který onen dub našel. Náhle se přede mnou rozprostřela původní příhoda psaná přímo hlavním aktérem.
Popisuje, kterak před šestnácti léty našel zprávu o výskytu stálezeleného dubu v jednom polesí na údolí řeky Nitry a usmyslel si, že se tam v zimě vypraví. Ja křel tak učinil, chodil marně celý den a ptal se lidí, kteří ho měli za blázna. Utrmácen se k večeru stavěl v místní krčmě, dal si pulitra vína a zvědavý hospodský myslel též, že je „mešuge“. Ovšem vedle v nálevně bylo živo, anžto se tam dřevorubci posilňovali pálenkou. Poptal se tedy tam a píše: „Dovedli ke mně jednoho z nich, chlapa jak jedle urostlého, a sdělili mě německy, že je to odvážný pytlák, lesní zloděj a že nic jiného nedělá, než po lese se potlouká.“ Mišák se tedy dal s chlapiskem do řeči a musela to být pro něj nezapomenutelná chvíle, protože celou směnu do detailu ocitoval.
Dohoda byla, že dostane litr kořalky, když ho tam zavede a pokud dub bude zelený, tak mu ještě zlatku přidá. Dřevorubec souhlasil pod podmínkou, že dvě deci kořalky vypije, než vyrazí. Po slabé čtvrthodince chůze skutečně dub našli. Původní strom bylo dokonce vykácen a z pařezu vyrašil kmen osm metrů vysoký. Uřízli tedy několik větviček, v krčmě přes odpor hostinského (všecko mi tu roztříská, znám ho) zaplatil další litr kořalky a šel na vlak. Coby renomovaný dendrolog obeslal kolegy a větvičky se brzy dostaly do Ameriky. Zkoumal je profesor Rehder i Sargent v bostonském Arnold Arboretu. Právě tam Mišák později poslal i rouby a stromy zde z nich rostoucí jeho nález proslavily.
V zimě 1906 se vypravil Mišák se svým kolegou Weberem na saních dub vyfotografovat. Zima byla veliká a tak byli zvlášť opatřeni slivovicí a törkelicí, k čemuž poznamenává: „když konečně k poledni jsme dojeli a se vybalili z kožichů, uznali jsme obapolně, že bude těžko postaviti aparát na nohy, když i my pociťovali jsme každičký obrat naší matičky země.“ Fotografie se nakonec podařila a podle všeho se na ní pevně drží kmene dubu sám Mišák. On sám narouboval a rozšířil celou řadu těchto dubů, nicméně dnešních časů se nedožil jediný. Spekuluji, že je tomu díky zimě 1929. Dnešní exempláře pocházejí často právě z USA nebo z anglického arboreta rodiny Hillierů.
Vyšlo kráceně v časopise Echo dně 15. dubna 2025