Archa, klášter i statek v jednom

V říční nivě si jen tak pluje loď se zahradou. Litovelské Pomoraví se potkává s dílem Františka Skály, Rajskou zahradou.

Lužní divočina v okolí řeky Moravy získává svůj respekt rozsahem, autenticitou a bohatostí druhového zastoupení flory i fauny. Chráněná krajinná oblast je ceněna pro biotopy lužních lesů i doubrav na sousedních svazích. A to i přes někdejší kulturní zásahy člověka hospodařícího v lesích i s vodou prostřednictvím hrází.
Na samé hranici této rezervace lze nalézt Centrum ekologických aktivit Sluňákov, které velmi pilně pojmenovává témata svého vlastního rozhraní. Totiž místa, kde se divočina hodná ochrany potkává s kulturní krajinou a urbánním prostorem člověka. Toto břímě na sebe vzal Dům přírody, dílo, které může připomenout rozsahem a atmosférou romantistické parky. Několik staveb individuálních tvůrců potkáme jda procházkou po rozhraní luk a luhu. Seznamují nás nejen s pohledem autorů na svět, ale neméně konfrontují náš současný společenský pohled na vnímání environmentálních témat. Vedle hlavního sídla Sluňákova zde potkáme objekty jako Sluneční hora, Ohniště zlaté spirály, Podium, Lesní chrám, Keramické pece, sérii tematických mostů, Kouzelný les a také Rajskou zahradu.

Michal Bartoš, ředitel centra, dodává k programu: „Umělecky ztvárněná místa v areálu využíváme jako krásné učebny v přírodě pro školy, turisté je využívají pro odpočinek, jako místo rozhledu a pro osobní meditaci. Někdo přijde rovnou za uměním. Do galerie v přírodě. Svatebčané tu pořádají svatby, rodiče sem chodí s dětmi za hrou. Účelem je přinášet krásu, příběh o splněných snech a tvůrčí imaginaci.“

Cihlový solitér Rajské zahrady stojí v občas podmáčené louce, lehounce pod úrovní hřbitova a mezi nimi probíhá mladá lipová alej. Louka se kosí a s malým mokřádkem a tůní ji doprovází skupinky střemch, kalin, lísek, šípků a brslenů. To je malebné tvarosloví, trochu dobarvené výskytem různých tvůrců a v něm je otevřeně skryto tvarosloví oslovující to nejstarší v nás. Trochu archa, malinko klášter a nebo snad statek kdesi na samotě. Možná i pevnost, krátce po ztrátě svého pevnostního smyslu a zabydlení kolemjdoucími.

Pevná vrata nás pustí dovnitř jen za velmi vybraných okolností a se znalostí patřičných dovedností. Pak se nám otevře jiný svět. Dvůr, zahrada, která nás obejme svou známou a přeci jedinečnou náladou. Útulná, starobylá, květnatá a opečovaná.

František Skála se k dílu jako autor vyjádřil takto: „Nejradši bych si to představoval tak, aby se tam člověk cítil, jako že přišel na návštěvu k někomu, kdo to má opravdu rád hezký. Nejvíc nás osloví místo ,který má nějaký život a kde máme pocit, že ten život tam je dlouho. Třeba kdyby tam žil poustevník, kterej by přes den byl na lidi ostrej a večer jim točil z okýnka pivo.“

Svět uvnitř zahrady je jiný a je to jeho hlavním obrazem. Masivní lavice v portiku, kamenné schody, opukové stěny, fontánka se střiky, zvýšené záhony, jezírko zvíce dvou žab, jablůňka, plotek z nalezeností a drobné haraburdí v koutě. To vše na pár čtverečních metrech s mlatem a trochu koseným „netrávníkem“.

Obraz má ovšem punc skutečnosti zejména díky květeně na jejímž výrazu se podepsal především botanik Jiří Sádlo. Dvorek se záhonky sbírá staré důstojné rostliny rázu paznechtíků a kalokvětů spolu se šnytlíky, majoránkou a mátami. Zahrádka s jabloní je pak o poznání racionelnější s mangoldem, revení, fenyklem a libečkem. Na dělícím plotku pak se placatí různé více či méně náhodné letničky od chrp a máků přes slunečnice po krásenky či hrachory.

Za pozornost stojí ale především zdi, protože jejich prvotním úkolem je nikoliv stát, ale rozpadat se. Koruny, stěny i paty jsou osázeny , aby kvítí k rozpadu co nejlépe přispívalo. Tak na koruně lze nalézt škálu rozchodníků, netřesků, mavuní, kavylů, hvozdíků, mateřídoušek i dobromysle. Vně zahrady je místo pro kulturu již jen na samé patě zdi. Zde kvetou slézy, floxy a klokočí. Dál do přírody kultura nesmí. A zde lze najít silné poselství dua Skála – Sádlo směrem k poslání celého centra. Dílo tu nabízí odpověď jak pro ochranu přírody, tak pro návštěvníky z širokého okolí.

Prostor zahrady je pevně ohraničen tak, jak se vůbec pojem „zahrada“ může zdát. V tom ohraničeném teritoriu žije člověk, jenž opatruje své lodyhy, sklízí, hlídá a obchází. Příroda je to „venku“, kam se chodí pro řadu užitečností, co divočina vlevo a kulturní krajina vpravo, může dát. Nicméně statut zahrady je zde jasně vysloven jako kulturní a není pokřiven urputnou snahou roubovat do něj za každou cenu přirozené biotopy s diskriminací ve prospěch domácích druhů. Zároveň jsou zde jasně stanovené podmínky nutného dohledu člověka a jeho zodpovědnosti. Tak jako se stala Rajská zahrada na okraji CHKO, tak můžeme být svědky louky s broukovištěm na Václavském náměstí. Snad nám to pomůže chápat rozhraní přírody a kultury člověka.

Lidové noviny 4.července 2015