Brno na suchu
Konference řekla, jak dát vodu stromům, a ne do kanálu.
Když se akce jmenuje „Nenech Brno na suchu“, můžete od toho čekat cokoliv. Třeba i hodně zábavy. Na nějaký ten vtípek došlo, ale jinak šlo o celkem vážnou věc. Vodaři a zahradníci se potřebovali potkat, aby se ve městech v budoucnu dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou natolik alarmující, že to pohnulo mnoha odborníky různých profesí. Zahradníci to prožívají ovšem zdaleka nejvíce, protože do toho vidí. Vodaři zase na druhou stranu již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění. Kdybychom dokázali vodu vsáknout, nemusela by do kanálu, a to by celý přetížený systém posunulo o řád jinam. Čistilo by se jen to, co je opravdu špinavé, a změnily by se objemy i spojené náklady. Parky, záhony i stromy v ulicích přitom strádají suchem. Tyhle dvě věci se přece musí potkat!
Je to velká výzva a tahle protnutí se nyní obecně schovávají pod pojem „modrozelená infrastruktura“. Každý obor má svou hantýrku, a tak zahradníci mžourají na tabulky vodařů a ti zase kroutí hlavou nad latinou botanických názvů. Může to i skřípat. Kytky lze snadno utopit a vody může být málo i moc. Není to vůbec snadné. Oba obory se ale v třecích bodech uchylují k řeči čísel a ta je srozumitelná všem. Inu, peníze až na prvním místě. Argumenty jsou nicméně velmi pádné. Po celém světě vznikají studie, které počítají velmi věcně, kolik to bude stát a co nám to přinese. Úspora na rourách by zdaleka nestačila.
Udržet vodu ve městě a dát ji ve prospěch rostlinstva se ukázalo být kruciálním problémem. Přítomnost rostlin v urbanizovaném prostoru totiž určuje kvalitu našeho života. Sofistikované dystopie nám ukazují katastrofické vize, ve kterých lidé podzemní klimatizované prostory musí opustit už jen v ochranných oblecích a s dýchacími přístroji. Ano, je to báječné sci-fi, ale opírá se o modely, které jsou překvapivě uskutečnitelné a v některých městech světa nabyly konkrétních obrysů. Čtvrti i celá města, která se ocitla bez stromů, parků a zelených ploch, vykazují fatální důsledky s nárůstem celého spektra respiračních problémů a jejich dalších důsledků. Je dokázáno, že podíl stromů v té či oné čtvrti bezprostředně souvisí s náklady na zdravotní péči. Zahradní města, která mají alespoň třetinu korun stromů ve svých plochách, jsou těmi skutečnými ostrovy života.
Proč nás stromy takhle drží naživu? Patrně proto, že jsme docela nedávno takříkajíc vyšli z lesa. Stromy zachycují polétavý prach, snižují proudění větru, ochlazují atmosféru, zvyšují vlhkost, spotřebujíce CO2 a produkujíce kyslík. To ví přece každé malé dítě. Dokonce i jejich práce s hlukem nás drží tak nějak nad vodou a vliv zeleného listoví na psychiku je už velmi dobře podchyceným jevem. Ze stresu se nejlépe dostanete procházkou v parku. Dnes se pro tento komplex přínosů vžil název „ekosystémové služby“. To chceme.
Největším společenským problémem ale paradoxně není, zdali jsou stromy hodnými nebo zlými. O tom celkem vzato není sporu. Chráníme je zákonem, kácení je pravidelnou součástí veřejné debaty na konci zimní sezóny již řadu let. Malérem je představa o jejich běžnosti. Stromy tu jsou a budou stejně tak, jako tomu bylo vždycky. Zjednodušování a ponižování problematiky našeho soužití je momentálně největším rizikem. Přece rostou všude, podívej, bříza v okapu. Bohužel, náš životní styl se v posledních třech dekádách dostal do prudkého rozporu se stromy. Když k vodovodu, kanalizaci, elektřině a plynu začaly valem přibývat kabely „měkkých sítí“, dostali jsme se rychle do situace, kdy na stromy prostě nezbylo místo. Jejich životní prostor se i díky masivnímu nárůstu vibrací, zhutnění a znečištění natolik zúžil, že nás po zmíněném přísušku začali masivně opouštět.
Jenže utrápený strom jede na dluh a umře. A my potřebujeme strom, který šlape naplno jak hodinky. Jinak umřeme my.
Zkrácená verze vyšla 31. října 2021 v časopise Echo.