Bylinné patro v modrozeleném

Jak bude vypadat ta naše květnice v éře modrozelené infrastruktury? Nakolik změní naše řemeslné stereotypy adaptace na klimatickou změnu? Dramaticky. Téma sahající od kosených společenstev až po květinový dekor je vrstevnaté a patří mezi hlavní nástroje synergických vztahů modrozelené infrastruktury. Multidisciplinární spolupráce dokáže v našich městech najít a využít srážkovou vodu způsobem, který dokáže změnit jejich výraz. Obraz usychajících parků v intravilánech, pro které se již běžně vžil pojem „městská poušť“, se může změnit. Stačí k tomu zdánlivě málo, totiž přestat odvodňovat město a využít na měkkých plochách srážkový úhrn z tvrdých ploch. K tomu potřebujeme nejen vysokou znalost vodních poměrů v širším slova smyslu, ale především znalost rostlinných společenstev ochotných v těchto podmínkách rozvíjet své populace. Hledáme rostliny s tzv. širokou ekologickou amplitudou, druhy s vysokou adaptabilitou a schopností reagovat na změny prostředí včetně široké škály stresů. Naším cílem je jejich životní podmínky optimalizovat, aby podávaly maximální výkon ekosystémových služeb. Míra poznání nám umožňuje posadit společenstvo do stadia, v kterém ho potřebujeme mít ve prospěch společného soužití lidí a biotopů. Nezbývá, než to začít dělat.

„Největším nebezpečím současné krajinářské architektury je, když se stává produktem.“ Thomas Rainer.

Velká pozornost se věnuje stromům a pravdou je, že technologie MZI jim přinášejí významné benefity. Jakkoliv se mění pohled na jejich perspektivu ve městech i na využití dominantních stromů, stále s nimi v prostoru pracujeme víceméně shodně. Ne tak v nižších patrech. Svět lodyh a stébel se ovšem z našich zvyklostí zcela vykloubí. Dynamickou krajinu si nelze bez bylinného patra představit. Využívání srážkových vod ve prospěch krajinářských řešení vyžaduje znalost na poli analytickém, zkušenost v syntéze a dovednost v hledání řešení synergických vztahů. Projekt musí vyhrávat na mnoha frontách. Zatímco vodohospodáři zůstanou uvězněni v číslech vsaku a podléhají zbavování se vody, zahradníci nemenší měrou úpí estetikou a provozními vztahy.

Bylinné patro představuje plošnou jednotku s velkou vertikální dynamikou v roce i v letech. Koncept stanovištních okruhů ze 70. let, zaužívaný ve středoevropském kulturním okruhu, dynamiku podvazuje normujícím rámcem a pro tvorbu společenstev s vnitřní dynamikou je nedostatečným nástrojem. Proč? Paradoxně otevřel dveře k instantnímu umisťování produktů a dezertifikaci měst podporou tepelného ostrova. Samozřejmě, Hansen/Stahl přišli s myšlenkou kategorizace především coby zpřístupnění poznání co nejširší profesní základně a vytvořili pracovní nástroj.  Nemohli tušit, že s výsledky jejich práce se bude využívat především pro snižování nákladů. Například jejich sociabilita je teprve znovuobjevována, stejně jako je rozvíjena typologie dle životních strategií a úloha v kompozici dle funkčních skupin (Kühn, Rainer).

Míru složitosti nelze obejít. Pozoruhodné je to, že problém produktizace odhalila prvotně estetika. Je lhostejno, zdali jde o razítkování, tapetování či prostou plagiaci, záhon není produkt a tutéž kompozici nelze umisťovat do různých podmínek. Hledání univerzálních řešení má důsledky v podobě snižování diverzity, jakkoliv PR produktu hovoří jinak. Přirozený výběr ovšem stojí na principu zcela opačném. Úlohou autorů je dynamiku nastartovat a řídit, nikoliv podvazovat produktem. V MZI se to projeví velmi rychle, protože voda celý proces katalyzuje.

Takříkajíc „toxickým“ přístupem se stalo používání rostlin na hranicích jejich limitů, nikoliv v jejich optimu. Pozor, neplést s využíváním stresů. Ptejme se i zde proč? Limit lze snadno překročit a řešení se zhroutí. My potřebujeme řešení resilientní, pružná a přizpůsobivá. Modrozelená infrastruktura jako ideový rámec na principu diverzity a optimálního stanoviště přímo pracuje. Využívá poznatků fytocenologie, sociability a sukcese ve prospěch funkčnosti společenstev. Šije místu na míru. Zásah člověka chápe spíše jako stimul nežli jako limit. Management je především kontrolní mechanismus.

Soubor urbánních stresů za posledních padesát let výrazně narostl a příčinou selhání mnoha umisťovaných produktů je právě překonání limitu, na který byly kdysi stavěny. Tzv. „zeleň na konstrukci“ je toho příkladem. Podobně selhání konceptu malokorunných stromů nebo louky z pytlíků. Nepravdivost řešení vrcholí vertikální stěnou, kdy namísto pnoucích rostlin zavěšujeme produkt na limit existence rostlin a suplujeme nedostatečnost řešení dodávanou intenzivní péčí pod obezličkou environmentálních záměrů. Saldo vstupů a benefitů je pak otřesné.

Obecný trend k extenzifikaci, podporovaný docílením fiktivních úspor v nákladech na péči, rozšířil výrazně portfolio a dopady stresů výrazným nárůstem ochuzených stanovišť. Tento pláštík je nejsilnější při nadužívání tříděných kameniv v přiznaných plochách s doplňkem rostlin sázených na limit do stanoviště s potenciálem další extremizace. Zatímco v pestré mozaice krajiny jsou drobné výskyty ochuzených společenstev jednoznačnou nikou podporující diverzitu, v urbanizovaném prostoru je to jen další extenzifikace převládajícího habitatu. Tedy unifikace směrem k poušti, nikoliv cesta k pestrosti.

Pro předpokládatelné zapojení společenstva nejsou naplněny ani základní předpoklady přirozeného souvrství, a společensky není ani očekáváno. Vzniká přímá podpora tepelného ostrova, a dezertifikace měst se tak děje ve jménu tzv. podpory diverzity, kterou způsob využívání těchto produktů vysloveně vychyluje. Používáním stepních, prérijních a mediteránních druhů z města děláme step, prérii a Středozemí, nikoliv vlahý středoevropský háj. Společenstva tohoto typu mají přitom velmi omezené portfolio ekosystémových služeb a úsilí modrozelené infrastruktury je namířeno především k dynamickým a vitálním biotopům. Kamenivo přitom samo o sobě není podstatou problému, naopak. Využité jako součást prokořenitelného prostoru rozvíjí myšlenku stratifikovaného přístupu, nabízí stabilní porozitu a je klíčovým pro vodní kapacitu profilu i práci s retencí srážkových vod v čase. Poskytuje řešení i tam, kde nelze doufat v aktivní život půdního edafonu a kapacitní sorpční komplex.

Modrozelená infrastruktura říká velmi hlasitě, že vody ve městě je dost a drtivá většina našich stanovišť ve městech je potenciálně mezofilní až lokálně hygrofilní. Orientace na xerofyty je často lichá už v analýze místních zdrojů a jen prohlubuje předpoklad, že v našich městech voda není a není co odpařovat. Doslova blokuje svým nadužíváním možnosti, které MZI nabízí ve své celistvosti. Přitom potenciál srážkové vody a vzlínající spodní vody vytváří možnosti pro druhově pestrá dynamická společenstva s rozvinutými ekologickými/hygienickými funkcemi.

Asistovaný odpar velkou listovou plochou snižuje teplotu ve velmi podobné kapacitě jako vzrostlé stromy, zachycuje polétavý prach, eliminuje hluk a proudění větru. Důležitá je pak prostorová pestrost struktur porostu. Samotné stromy nestačí. Zejména vysokostébelnaté a širolisté rostliny poskytují kvalitní mix očekávaných funkcí. Předpokládá se jejich vitalita. Rostliny, které se aktivně odparu brání (sukulenty, sivolisté, ochlupené etc.), tyto služby poskytují velmi omezeně. Nigel Dunnett upozorňuje na tuto skutečnost v souvislosti se střešními zahradami. Totiž jejich intenzivní verze poskytují daleko větší retenční kapacitu a asistovaný odpar než extenzivní se sukulenty. Chtělo by se říct „What a surprise“.

Vždyť je všude sucho!

Fakt? Při očekávané proporci 30 % nezastavěných ploch se potenciál srážkové vody zvyšuje na trojnásobek, tedy ekvivalent srážkového úhrnu, který známe nanejvýše z hor. V Praze spadne ve vegetační sezóně téměř 400 litrů na čtvereční metr každé zpevněné plochy. Tzn. máme vsáknout 1200 litrů na metr, to není ani 4 litry na den. Hodně ztratíme distribucí srážkových případů a pasivním odparem ploch. Jistě, ale není to ani trochu poušť! Jistě, jde pořád pouze o číslo, nicméně využitelnost, zpomalení, retence a distribuce je věcí technologií a lze ji optimalizovat lokalizovaným řešením autorského multidisciplinárního týmu.

Umisťování tolik popularizovaných produktů je právě ve využitelnosti a přínosu velmi ošemetné, ba přímo zrádné. Míří opačným směrem. Obhajovány jsou první větou „tostačismu“, která zní „alespoň něco tam bude“. Ta bohužel skrývá nezřídka nedostatečné kompetence k syntéze autorských koncepcí. Neumím to sám, proto využiji cizí dílo a „podělím“ se o odpovědnost, když se něco „podělá“. Dalším problémem takto globalizovaných produktů je, že svou samotnou podstatou brání vzniku lokálních řešení. Jsou umisťovány. Neméně dramatické je to, že jejich selhání je snadno vydáváno za selhání principů modrozelené infrastruktury. Inovace je tedy podvázána ještě dříve, než stihneme její přínos prokázat, protože jsme ji zerodovali instantizací. Dobrým příkladem z běžného života jsou stovky bylinkových spirál. Na počátku přitom stála velmi dobrá myšlenka demonstrace specifických mikroklimat vázaná na základní kuchyňské bylinky. Stejně dopadly vzrostlé stromy, drnované trávníky nebo druhově pestré louky. To je nebezpečí, které dobře popisuje Thomas Reiner.  

Pohled do budoucna

Bylinné patro v modrozelené infrastruktuře obsahuje nyní celou řadu pozoruhodných výzev. Na jednu stranu jsou zde stovky dostatečně kvalifikovaných profesionálů schopných výkonu v analytické části na poli botaniky a fytocenologie. Jsou schopni posoudit potenciál stanoviště, jeho hodnotu a diagnostikovat klíčové druhy i faktory udržitelnosti. Ve věci navazující syntézy a návrhu řešení narážíme ovšem už na omezené portfolio místní zažité biotechniky. Know how drží v tuto chvíli příliš málo lidí pro vznik zdravého konkurenčního prostředí s kritickým myšlením umožňujícím prorůstový stimul. Ten je v dané chvíli nutný, protože na světové úrovni se stupeň poznání dramaticky mění s každou sezónou a my ho nestíháme implementovat. Dochází spíše k transplantacím a technologie jsou používány jako drahé kabelky pro reprezentaci měst.

Příkladem budiž stavebnice zelených střech nebo prokořenitelné buňky pro stromy.  Firmy si kupují svědomí, města prestiž a voliče. Část profesní obce má snahu sofistikované postupy a inovativní postupy bagatelizovat a podléhají strachu z neznalosti. Jsme svědky i povyšování osobních pocitů typu „Patnáct let to takhle omotávám/sázím/řežu a nikdy nebyl problém“ nad požadavek legitimního výzkumu a spolupráce širší akademické obce. Produkty doslova meliorují potřebu kritického myšlení a ředí potřebu odbornosti. Umístění zvládne každý stejně jako montáž pohovky. „Udělala jsem si to sama,“ říká blondýna na obrázku a vulgarizace tohoto výjevu sděluje profesnímu prostředí „už nechoď, nejsi třeba“. Tato situace dostává křídla i díky nedostatečné distribuci otevřených zdrojů ke studiu, která by umožnila každému stát se dosti „chytrým“ a konfrontovat své zkušenosti na úrovni stávajícího stupně poznání. Školství tento dynamický vstup v principu neumožňuje. Vývoj jde příliš rychle. Vyhrávají zavlažovací pytle.

V neposlední řadě není s čím a s kým pracovat. Školkařství zamrzlo v poptávce 70. let minulého století. Postrádá elementární logiku budovat dynamickou krajinu s rostlinami z rašeliny v plastových hrncích s hnojivy z ropy. Fytogeografické regiony nemají ani vlastní školky, problematika invazních a expanzivních rostlin je řešena pouze na špičce ledovce, stejně jako genetická eroze, sterilita kulturních variet a pravidla použití bezpečných neofytů v příměstských zónách. Neméně špatně je na tom vyhodnocování sortimentů na straně kulturní, které je z významné části znehodnocováno přeplavením sortimentů a masou spotřebních produktů. Hodnoty a rizika nejsou vyříkány, kulturní povaha intravilánu obcí je vlastně trpěna (Babykastán vzniká militarizací boje za domácí dendroflóru ve městech bez MZI) a profesní platforma k řešení těchto problémů neexistuje. Příkopy vykopané mezi botaniky a zahradníky před půlstoletím se podařilo překonat pouze na osobní bázi, a to pro rozvoj MZI zdaleka nestačí.

Neposledním z tématů je kvalifikace. Společenstva s vnitřní dynamikou se managementem v mnohém podobají daleko více technologiím využívaným dnes například při správě chráněných území. Do zahradnického světa tyto postupy vyžadující znalost a diagnostiku pronikají opět pouze na osobních vazbách a zhotovitelů schopných hybridních řešení využívajících obého je minimum. Outsourcingem byla městská krajina redukovaná na činnost sekacích služeb a počišťovačů, čímž vznikl vnitřní dluh, s kterým se budeme vyrovnávat desetiletí. Rozpad stromového patra a chybějící střední věk má dalekosáhlé důsledky na diverzitu a stabilitu bylinného patra. Problém extrémně zanedbaných parků v pokročilém rozpadu nelze vyřešit jednorázově.

Nánosy dezertifikačních ostrůvků suchomilného květinového dekoru mají stejnou úlohu jako stromová torza. Zabraňují vzniku funkčních řešení modrozelené infrastruktury. Právě peníze stojí až na prvním místě a princip chápání městské krajiny včetně jejího bylinného patra jako procesu ve společnosti prudce rezonuje. Příkladem byla společenská debata „kosit, či nekosit“ vrcholící v létě 2019, která odhalila mnoho slabých míst a změnila management v mnohých městech. Hodně lidí se nikdy nesmířilo s tím, že jednoduchá řešení nefungují a nekosením druhově pestrá louka nevzniká. Setá společenstva jsou zproduktována zdaleka nejsilněji a otevřeně využívají princip převisu druhové nabídky s tím, že si společenstvo vybere. Nevybere.

Poptávka je zcela zřejmá a princip „založit/zanedbat/zachránit“ už příliš mnoho lidí rozklíčovalo jako nehospodárné plýtvání prostředky. Občanská touha po květinovém dekoru se ozývá od samého dna a v extrémních případech lidé berou věc do svých rukou. Tato vyplavená energie nese svou životaschopnost na vůli něco změnit bez jakýchkoliv znalostí a za každou cenu. Guerilla gardening je přesto v zárodku pravdivější než pořízení instantního produktu zadáním úředníka zhotoviteli. Květina se tu stává sociálním vysvědčením obce jako uskupení lidí. Modrozelená infrastruktura má před sebou více výzev než připravených odpovědí. Její nespornou výhodou je ovšem fakt, že od počátku vnímá přístup jako proces. Slovy kolegy Štěpána Špouly má vítr v plachtách. Je na nás, kam to dotáhnem.

Připraveno pro konferenci „Nenech Brno na suchu“ https://priprav.brno.cz/akce/mzi