Čas nakouknout za ploty a zdi
Pustit si do vlastní zahrady lidi? To chce trochu sebevědomí a odvahy. Někdo by to neudělal nikdy, v jiném může hlodat pokušení. Již několik let se ti nejsmělejší účastní akce Víkend otevřených zahrad. Její garant Přemysl Krejčiřík spolu s dalšími partnery kolegy umožňuje nahlédnout do niter českých zahrad a parků. Vedle celé řady více či méně často otevřených zahrad a parků mající povahu veřejnou, zaujme bezesporu také možnost nahlédnout do zahrad velice privátních, soukromých, otevřených opravdu jen jedinkrát v roce.
Vytane otázka, co k tomu asi ty lidi vede? Pochlubit se? Lidi přijdou, choděj a choděj, další a další. Tu uklouzne noha, tu ujede ruka a večer člověk kouká a radši by neviděl. Ale kdepak, totiž „lidé zahradního typu“ to je docela jiný druh. Ono je tedy více druhů. Nicméně od těch lidí ostatních, pouličních, se liší zejména tím, že obdivují. Zejména pak květenu a přírodu samu. Chodí, koukají a obdivují. Umí to. Umí se dívat a umí obdivovat. I třeba docela obyčejnou kopretinu, která se připletla do záhonu šalvějí. „A to byl, prosím pěkně, záměr autora?“ ptají se. „Ale ani ne, to ona se tam tak sama vysela“ odpovídáte skromně a přitom víte dobře, kdo nad ní stál s motykou o pár týdnů dříve. Obdiv směřuje dvěma směry. Bud se ubírá cestou estetiky „To máte hezky udělaný, ty kombinace, takové jemné“ anebo se ubírá cestou soustrastného sdílení „To musí dát ale práce, viďte že ano. Ale za tu krásu to stojí?“. Snadno lze uhodnout kdo z nich zahradu nemá toužíce po ní a kdo zahradu má pracujíce na ní. Právě práce je největší pojítko. Tedy lépe řečeno práce s výsledkem, tedy pěstění. Protože není lepšího než si vyprávět o tom co nám kde jak roste. To je prostě jeden velký úspěch, lemovaný tu a tam nějakou tou ztrátou. V tu chvíli se v souvislosti s neutuchající prací v záhonech říká, že si zahrada pořídila nás, nikoliv my ji. Podobně se to říká i o kočkách.
Není tedy vůbec od věci, ptát se tam, kde svému dvorku říkají Zahrada u Zelené kočky. Kateřina Pospíšilová, majitelka této zahrady, se zahradám věnuje profesionálně, ač původně zahradnicí nebyla.
Jak se stalo, že vám zezelenal palec?
To má asi kořeny v dětství. Maminka má celý ruce zelený, takže to asi začalo někde tam. Já sem původně dělala manažerskou práci, něco docela jiného. Asi to tam vždycky bylo a tak sem potom hledala něco s flexibilitou a bez účasti v korporátním světě. Myslela sem si, naivně, že to hle bude snažší, že to zvládne každej. Postupně sem došla daleko větší pokory.
Proč člověk otevře svou soukromou zahradu jednou v roce návštěvníkům?
Pořád povídám všude o tom, že je málo rozumných příkladů a tak sem měla pocit, že se musím chytnout za nos a jít s kůží na trh.
Jsou návštěvníci na zahradu hodní?
Sou velice hodní, na zahradu i na mě.
Čím je zahrada výjimečná?
Tím, že je normální. Nikde tu nejsou žádné černé hadry ani nějak moc chemie, ani všechno to, co si myslím, že by na zahradu nepatřilo a přesto to na ní často je. Prostě normální, s láskou dělaná.
Kdo si udělá čas a stráví víkend po zahradách? Kdo je návštěvníkem?
Jsou to lidi, co zahradničí nebo co chtějí prostě jen strávit hezky den. K mému velkému překvapení i místní starousedlíci, s kterýma sem se za deset let třeba neměla šanci nikde bavit. Tak přišli, dali si kafe a bylo to moc fajn. Jinak nemám k návštěvám žádnou statistiku a neumím úplně přesně odpovědět, ale velmi často je jasné, že zahradu také mají. Říkají třeba „Jo, tohleto taky máme a jak děláte tohleto…“ takže je jasné, že jsou tak trochu taky zahradníci. Většinou tak jako padesát plus, věkově, ale není to úplné pravidlo.
Kateřina Pospíšilová strávila několik let v Anglii a na její zahradnické i publicistické práci je tento vliv dobře patrný. Soukromá zahrada ukazuje třeba často právě úhel pohledu jejího tvůrce. Zrovna právě to, co mu přijde „normální“. To v sobě veřejné zahrady již z principu nikdy mít nemohou a nebudou. Osobní přístup, principy práce a použití každé jedné rostliny, tak jak si je člověk vynašel a rozhodl se pro ně. Ve své vlastní zahradě určujete noty přeci jen vy. Můžete tudíž své omyly bez výčitek rychle vyvážit novými pokusy a docházet ke svým vlastním úspěchům. Tu drobným, tu větším. Největší radostí je tato poznání sdílet s podobně postiženými lidmi a kroutit společně hlavou nad tím, proč jednomu jde hlaváček ve stínu šípku na jílu a jinému na plném slunci ve štěrku. A to už je dost dobrý důvod k tomu, otevřít zahradu národu se zeleným palcem. Setkání.
Lidové noviny 3.června 2017 (krácená verze)
