Čemeřice, ostýchavá jarní kráska

Někomu by to přišlo jako přezdívka rozverné či rozjívené ženy či dívky, jinému možná jako přiléhavé pojmenování životní či společenské situace. Přitom jde o jméno květiny. Hajničky. Čemeřice.

Květina, která snad jen v úplné nouzi vykročí na světlo, patří tak nějak neodmyslitelně k jaru. Zejména v jižní a východní Evropě v předjaří pokukuje po lesích v mnoha druzích, které se jakýmsi pomyslným půlměsícem táhnou až daleko na Kavkaz. Ve střední Evropě mezi oblíbené kvítí platila vždy čemeřice černá s nápadnými velkými květy, která nechyběla v žádné starší zahrádce a na některých místech skromně vykročila i do naší lesní divočiny. I ona má spolu s většinou svých příbuzných ráda lesíky, háje, křovíčka, remízy rostouce ve stráních a na stinných mezičkách často vyhledajíc docela malý kousek stínu. To má ráda. Nánosy listí a tak trochu klid. Vydrží tak i desetiletí a v příhodných podmínkách se některé druhy docela zdařile rozsévají po okolí. Vydatně tomu pomáhá ptactvo, třeba kosi, nevědomky je roznášejíc po zahradách i okolí. Jejich šíření má ale rozumné meze a s okolní florou si obvykle dobře potyká.

Běžnou čemeřici naučili naši předkové kvést o poznání většími květy a postupně si ji také ochočili natolik, že některé výběry umí kvést už v adventu. Jiné si to nechávají na jaro. Čemeřice byla takové to hezké plané kvítko, které umí uvést jaro, něco jako sněženka či podléška, a pak si na ně celý rok nevzpomenete. Za rok zase jako když ji najdete.

Slavná britská zahradnice Beth Chatto před lety vzpomínala: „Když sem v roce 1975 vystavila ve své expozici v Londýně na květinové slavnosti čemeřici, dozvěděla sem se později, že mne málem vyloučili za to, že vystavuji plevel“. Právě Angličané ale krásu čemeřic objevili světu. Druhy z Balkánu, středozemních ostrovů a jižní Evropy se staly ceněnými pro svou rozmanitost květů, listů i celkovému šarmu rostlin. Povedlo se i několik kříženců mezi nimi, kteří svou nevšední krásou a nepopsatelnou barevností bronzově zeleno nachově ocelových tónů dráždí podnes.

Tahle botanická legrácka měla ovšem háček. Jak jinak. Právě od Kavkazu po Řecko se vyskytují po lesích čemeřice s květy narůžovělými, lila, bělavými až vínově purpurovými. Květ je docela velký a celkem často bývá i různě pihatý, kropenatý. To je na něm docela pěkné. Dokáže narůst v pěkné trsy a i on se rád seje kolem. Na starých zahradách ji najdete touhle dobou ve valérech výše popsaných barev. Musíte se k ní pěkně sehnout a trochu drze nahlédnout pod sukně, abyste viděli celé probarvení. To je ostatně velkou výzvou pro všechny moderní šlechtitele, zvednou čemeřicích hlavu a nechat je pohlédnout vzhůru. Řada z nich je totiž stydlivě nící.

Šlechtění. Nezapomeňme na letité snažení a práci mnohých, která byla na čemeřicích odvedena. Samozřejmě milovníky plané květeny takové lidské pohrávání s geny jistě odradí, ale možná by změkli, kdyby viděli tu krásu. Britové, kteří toto úsilí před lety načali, odvedli neuvěřitelný kus práce. U květinky, která znala bělavou, lila a purpur se podařilo postupně vyčistit bílou, růžovou, krémovou, zelenou, téměř černou  a pěknou rudou. Slavné se staly především linie z dílny Hellen Ballard, řečené „královny čemeřic“ jejímž nedokončeným snem se stala oranžová a metalicky modravá barva květu. Teď si asi ťukáte na čelo, případně si říkáte, že ta genová manipulace by měla mít své meze. To ale není ten případ. Za posledních několik dekád čemeřice opravdu poskočily a to prostou pílí lidí. Výsev za výsevem, sezónu za sezónou, znak za znakem, hledali každé drobné zlepšení tónu, jasu a čistoty barvy. Ze zelené a krémové se tak stala časem překvapivě čistě žlutá, často ještě dovybavená rudou hvězdičkou ve středu. Z purpuru se vzňal neuvěřitelně jásavý karmín, studený a ostrý. Rudé se proteplily do krvavě rubínových. Růžové zesládly do lososova a se žlutými se začínají nově objevovat sladce medové tóny. No a jak je to s tou modrou metalízou? To je zvláštní věc. Některé druhy mají na květech nápadný šedavý vosk, který je až stříbřitě bělavý. Šlechtěním tento podložíte různými barvami a s některými purpury se tak sejde velmi pěkný až modravý lesk. Kdo viděl, učaruje mu. Kdo neviděl, vidět musí.

Kdyby ovšem skončilo u prostých základních barev. Samozřejmě se může lišit barva okvětních plátků vně anebo uvnitř. Legrační pihaté flíčky se mohou různě jásavě červenat a také slévat v celé plochy. Krásné žluté prašníky se mohou proměnit v trubičky a vytvořit takzvané sasankokvěté linie. Největší raritkou jsou pak čemeřice plnokvěté, které jsou vybaveny sukénkami násobně nařasenými. Ale tady veškerá slušnost pro sobotní čtení končí. Dále už se musí přesvědčit každý sám.

Lidové noviny 9.března 2019