Česká zahradnictví v agónii

Kolik rostlin jste za poslední rok vyměnili se sousedy přes plot, růží zakořenili pod sklenicí od okurek a po oplégru vyžebrali na výletě od dobrých lidí? Dopěstovali jste zjara sebrané semínko do krásy? Dostali jste od někoho kvítko, které sám vypěstoval? Pořídili jste u svého zahradníka zjara přísady, které on sám množil? Možná mnozí odpovíte „ano, samozřejmě“.

Třeba se objednáváte ke svému zahradníkovi s návštěvou častěji než k zubaři nebo kadeřníkovi. V čase komunitních zahrad, guerillových zahrádek, farmářských trhů, pěstovacích festivalů i sexy kompostérů by nebylo divu. Na druhou stranu se mezitím bezpochyby prodala nějaká ta miliarda růží letících přes půl zeměkoule, velkopěstírny ze svých tunelů vychrlily mnoho milionů výlisků (pardon, výpěstků) na kapačkách závislých květin, za které zákazníci hobbymarketů utratily své miliardy, aby mohli doživší pacienty vyhodit za dva týdny do popelnice i se zbytkem drahocenné rašeliny rabované z neobnovitelných zdrojů. Stejně jako rychlovarné konvice, ponožky a mobily. Kam jsme to dospěli? Je ještě rostlina vůbec živá bytost? Nebo je to, spolu s domácími mazlíčky, prostě „věc“?

Annemarie Eskuche má malé zahradnictví na venkově, mezi Hannoverem a Hamburkem. Říkám si, jak je možné, že v Německu se malí zahradníci udrží a u nás doslova popadali, jak kdyby je vzali kosou. „Jezdíme hlavně na trhy, něco si vezmou zahradníci a pak samozřejmě eshop. Děláte také eshop?“ Zatvářím se kysele a odpovím, že pěstovat celý rok rostlinu, abych jí pak strčil do krabice, to bych radši přestal zahradničit. Výraz Annemarie je útrpný. Trpíme společně za rostliny, které kdy někdo pěstoval aby je musel nacpat do krabice. „Vy si to můžete dovolit, vy máte Prahu“ kontruje Annemarie „nám na venkově nic jiného nezbývá“. Když se ale dostane k cenám, žasne, jak můžeme přežít. Naše maloobchodní nedosahují ani těch jejích velkoobchodních.

Z původních českých zahradnictví, která po desítkách vroubila předměstí a nechyběla v každém větším městečku, zbylo jen málo. I řada po revoluci obnovených rodinných firem již zanikla a nových vzniká jen velmi málo. Způsobů jak přežít je totiž nemnoho. Český spotřebitel svého zahradníka již dávno opustil a nakupuje produkty (pardon, rostliny) z velkopěstíren u nadnárodních řetězců. Věčnou otázkou zůstává, proč se tak stalo. Vizuální stav rostlin právě vytažených z umělé atmosféry a chemické clony skleníků je jednou z fiktivních kvalit, které umí lákat. Masivní reklamu nevyjímaje. Hlavním důvodem ale zůstává změna životního stylu, protože pro řadu rodin je obtížní zorganizovat speciální výpravu do zahradnictví a nákup květin pro ně představuje spíše doplňkový sortiment celku spotřebního koše. Na tak razantní změnu mohli zareagovat lokální zahradníci jedině zánikem svých živností.

A co ti co zbyli? Někteří přestali zahradničit a začali překupničit. Přetvořili zahradnictví na zahradní centra s všehochutí zboží, vyšli vstříc zákaznickému vkusu a prodávají „všechno a nic“. Sortiment se soustředí výhradně na obrátkové „bestsellery“ a doplňkový sortiment tak do jisté míry převládá nad rostlinami. Takhle dopadla celá řada místních „komunálů“ tam, kde je do hobbymarketu daleko a prodejci se snaží vyhovět poptávce stejného zákazníka.

Co když ale má zákazník kytky rád? Tak takoví jsou biti nejvíc. Specializovaných firem, kde rostliny skutečně sami množí a kam se vyplatí zajet, zůstaly opravdu nejvýše desítky. Část z nich kočuje po trzích a výstavištích, kde si za léta vychovaly zákazníky z řad erudovaných zahrádkářů. Jejich generace ale v posledních letech rapidně odchází a tak ztrácí poslední skupinu zákazníků, kteří o rostliny skutečně stáli. Poslední mohykáni jsou pak odkázáni na to, že musí své milované výpěstky cpát do krabic a navíc každodenně čelit rozdílům mezi představou a skutečností u objednávajících. Protože co člověk, to představa. Jedním z nich je Jakub Krulich, který vede eshop osm let: „Běžným dotazem se například stalo, zdali rostliny máme ´skladem´ ihned k odebrání. Jsou sice stále zákazníci, kteří si počkají na kytku půl roku, ale často nemít ´skladem´znamená nashledanou. Část zahradníků také očekává, že rostliny budou zasílány ve výšce, kterou uvádím na eshopu, což je ovšem výška, které se rostlina dorůstá během pěstování.“

Mluví-li se a píše o „nových“ zahradnících, pak je řeč spíše o městském zahradničení, producentech bylinek a zeleniny. Poptávka po kráse se omezila jen na plané kvítí z louky, které se občas prodává na trzích. Další květiny jakoby přestávaly existovat. Zákazníci je neznají a nevědí ani kde a jak je pěstovat. Pivoňky do květináčů na balkón a trvalky co by kvetly celý rok. Rostlinu vyklepnout z květináče a vysadit do záhonu už není samozřejmostí, ale speciální činností s nutným návodem k použití.

Karel Čapek publikoval v roce 1932 v Lidových novinách pojednání „Květiny na vymření“ a v něm, mimo jiné, lze číst i tato slova: „… i v květinách mizí kus tradice, kus stoleté pěstitelské práce, a ustupuje standardní výrobě sazenic en gros. Staří zahradníci nad tím mávnou rukou. Kdepak, to býval jiný sortiment v panských oranžériích a sklenících; dnešní generace už ty květiny nezná ani po jménu – teď se pěstuje dvacet třicet druhů, které jdou na pochmat; dnes je zahradnictví jen obchod, ale dřív, pane (říkají ti staří), byl každý zahradník něco jako sběratel a botanik.“

Lidové noviny 17.června 2017