Chceme tak moc?
Strom jako architektura
Před nějakým časem uveřejnil kolega architekt Adam Gebrian video v kterém stojí na Smetanově nábřeží jen kousek od Karlova mostu u pařezu lípy a ptá se: „Chci tak moc?“. Očekává totiž, že někdo přijde a strom vymění za nový v reálném čase. Nebo alespoň v nejbližším možném termínu. Jeho poznámka i očekávání jsou zcela legitimní a ve světě stromů v ulicích probíhá v posledních letech revoluce, která tu nebyla více než sto let. Vlastně je škoda, že se odehrává trochu za zavřenými dveřmi. Odborníci se obávají, že by jim veřejnost trochu nerozuměla a všeobecné ochranitelství by dokázalo ochromit jakoukoliv snahu po změně. Výše zmíněná nenaplněná očekávání ale možná ochromují celou snahu o zlepšení života stromů ve městě mnohem více. Stejně tak jako odbornost schovaná za dveřmi.
Celá touha po krásných stromech pulsujících ve městech životem je hnána právě a na prvním místě očekáváním veřejnosti. Jakoby jsme si vzpomněli na naše staré kamarády a jsme velice překvapeni jejich nemohoucností, zanedbaností či neživotností. Dáme jim tričko nebo klíčenku? Uspořádáme sbírku nepotřebností mezi přáteli? Příčina zůstává nedotčena. Chci tak moc, když mají stromy růst? Ta očekávání jsou zcela „legitimní“, společnost přeci celé roky o stromy vzorně pečuje, nebo ne? Nepříjemné pravdy o tom, že stromy jsou řezány po dekády jako salám jen aby nám nespadli na hlavu až končí pařezem, vyplouvají pomalu na povrch. Péče je to pouze terminální a spíše jde o naše bezpečí než o ně. Podobně se sice nové stromy celá léta sázejí a můžete se jejich zakopáváním z lecčeho vykoupit, ale neujímají se a nerostou. I tady se ukazuje, že o „život“ stromů se vlastně nikdo nestará. Najednou chybí celé generace stromů. Takže chceme tak moc.
Paradoxně, rychlá výměna chcíplého stromu za nový je přesně to, co bysme chtít a očekávat opravdu neměli. V tomhle Potěmkinu jsme žili totiž více než třicet let. Naše očekávání by měla směřovat především k tomu abychom dali stromům takové stanoviště, kde si své potřeby vyřeší především sami. To je momentálně směr a diskurz odborné debaty, která je velmi živá, názorově rozmanitá a díky tomu jde zatím po příčině. Jestli se tento pluralitní trend jdoucí po jádru pudla udrží nebo ne záleží víceméně na široké společenské debatě. Jinak stojí v záloze již četní „jestřábi“, kteří jsou připraveni prodat stromy eráru pěkně jako produkt a jít po kvantitě. Vybíháme do akce s bazukou na mouchu. Najednou se ve společnosti objevují zadání a zdroje, které jsou zcela nekompatibilní se stavem věcí. Zcela „nové“ zadání a zájem společnosti nemá jaksi kdo vykonávat. Nejde jen o tradiční „nejsou lidi“, i když zahradnický stav vyhnaný z veřejného prostoru výherci nejnižších cen se samozřejmě jen tak nevrátí. Ukázalo se, že vlastně není ani správní rámec, jak stromy ve městě chránit, rozvíjet a udržet. Chrání je vlastně jen jako jedince zákon 114 o ochraně přírody. Inspekce životního prostředí se exponuje jen na nejkřiklavějších kauzách se známkami mimořádné brutality. Poškozování dřevin je společností široce trpěno a nemají doposud žádná ochranná pásma, ačkoliv sdílí veřejný prostor legitimně nad zemí i pod zemí. Dole je vytrvale šikanuje silnější právní usazení inženýrských sítí a krok za krokem nevratně zabírá jejich prostor. Nahoře je to pak boj na mnoha frontách. Momentálně se v této věci odehrává masivní systémový protiúder, který by si zasloužil masivní podporu veřejnosti a statisíce lidí na náměstích. Protože větší šanci stromy nikdy neměly a jestli to teď projedou, tak my s nimi.
Vyšlo v časopise Echo 13. května 2024