Chci zeleň
Plechovka s barvou na park nestačí
„Hodně zeleně, klikaté mlatové chodníčky s lavičkami, přírodní klima, co zadržuje a odpařuje vodu, je příjemné a je to ráj pro motýly a čmeláky“. Tohle přání sčítá dohromady mnohé hlasy, které slýchám na veřejných projednáních, komentovaných prohlídkách, čtu v komentářích a ve výsledcích anket. „Proč tu není víc stromů? Proč tu není louka? Chceme zeleň!“ Ten hlas zní trochu úpěnlivě, ale také čím dál důrazněji, někdy až ultimativně. Část občanů už je i docela nakvašená a celkem by lynčovali viníka, kdyby se nějaký naskytl. Pravda, poté co jsem ondá našel slovo „zeleň“ i v politickém programu jedné komunální odnože ODS, uznávám, že se něco mění. Tapetování tímto slovem dosáhlo takového rozmachu, až ho všichni přestali brát vážně. Všechny ty developerské asociace na „zahrady, parky a oázy“, které skončily suchou oháňkou uvázanou k násadě od koštěte, daly občanům pořádnou sodu. Vizošky se topí v zeleni, domy souvisle popnuty do osmi metrů, kvetoucích sakur plné ulice po celý rok. Inu, dalo by se říci „slibem nezarmoutíš, a když, tak zapráskej“.
Můžou za to politici? Můžou za to zahradníci? Můžou za to občané? Ti předtím, nebo ti potom? Proč se očekávání nepotkávají tak hrubě se skutečností? Je celkem snadné říct „zřekni se auta a internetu, bude místo na zelenou“ nebo „ujmi si vlastní strom“, případně „každý park má mít svého zahradníka“.
Zřejmě nastala ta doba, werichovsky řečeno, kdy se slovo „zeleň“ stalo vobnošeným. Konečně, říkám já. Všechny zúčastněné strany se drží navzájem v šachu a stav parků i stromořadí je sezónu od sezóny horší a horší. Všechny mediální kanály plní dnes a denně zprávy, že jedině stromy nás spasí. Sázejme je. Kam? Auta zabrala veřejný prostor nad zemí, sítě pod zemí. Města jsme vysušili kanalizací do podoby pouště. Stromořadí zkolabovala nebo živoří. Parky jsou v takovém stavu, že ztratily druhovou pestrost, korunovou úroveň i základní věkovou strukturu. Politici zakopávají výpěstky kdekoliv a kamkoliv naprosto bezhlavě zaplavující sociální sítě tree-selfies. Kupují tisíce vodních vaků. Davy řičí a házejí do uren hlasy.
Stromy zničené naprostým společenským nezájmem a městským stresem nelze pokácet. Torz neschopných jakékoliv významnější ekosystémové služby jsou plné ulice, parky taky. Chráníme zbytky jakéhosi dávného snu bez schopnosti dohlédnout a splnit základní životní potřeby stromů, keřů a bylin. Není kam sázet. Je plno. Už jsme pochopili, že hledání druhů, „které vydrží vše“, byla slepá cesta. Agáty a pajasany nirvánu nepřinesly. Nové parky mají krásné koše, lavičky a altány se stovkami stromů, které nerostou ani po deseti letech. Nikomu to nepřijde divné. Zvykli jsme si počkat, až lavičky shnijou, koše se rozšlapou a pěšinky zarostou drnem. Pak můžeme zprojektovat obnovu parku a přestřihnout znovu pásku. To je smyslem. Copak nejsou nějaké dobré příklady? Bodejť. Jsou. Třeba v Humpolci nebo v Pardubicích, či pražská Stromovka, takhle Strakonice, Plzeň, Písek, Klatovy, Zlín, Klatovy, Litomyšl, tam všude mají krásné parky. I mnohde jinde, obce i docela malé investovaly do obnovy, vysadily a ujmuly mnoho nových stromů, keřů i bylin. Mnohde také mají skvělé zahradníky, kteří pro svou práci žijí, správce, kteří dohlížejí na plnění plánu péče, a politiky, kteří se právem sluní na výspě úspěchu. Našli místo mezi sítěmi, kompromis s auty, vyřešili rozpočet, kvalifikace a výběrka nejsou na nejnižší cenu. Zjistili, že bez vody to nepůjde, a prošlapali znovu stezku, kterou jsme před lety opustili. Smekám.
Foto René Ondroušková
Vyšlo 19.prosince 2021 v časopise Echo.