Chelsea 2024
Zatímco vloni „vyhrála“ Sarah Price a letos Tom Stuart Smith, porota si to nemyslela. Zatímco vloni se rozohnil Alan Titchmarsh, letos se vydal na tenkou hranu Monty Don. To k největší události zahradnického světa patří a porota již mnohokráte v minulosti prokázala nekonvenční pohled, kdy nesdílela nadšení většiny návštěvníků či kolegia. Každopádně horké téma „transplantované“ divočiny a patetické lítosti nad jejím zánikem je pryč. Britská společnost a ta Královská zahradnická neméně, od troubení na poplach přechází k činům. Nevím zdali za to můžou pocity přinášející pobrexitová realita anebo národní tradice vystižená citátem „krev, pot a slzy“, ale vzpomínky na minulost vystřídal pohled do budoucnosti. Zatímco významná část Evropy se baví postapokalyptickými děsy či snahou ubavit se k smrti „dokud to jde“, Chelsea letos ukazovala touhu po řešení. Pohled jak koexistovat dál. Jestli se něco stalo společně obchodovanou měnou, pak to byla naděje. Loňské přestřelky o přírodě, která dobře koná, dobře