Cizí nebo domácí?

Umí si včela vybrat mezi květinou domácí a přespolní? Dokážete si představit, že národovecký užitečný hmyz odmítne nektar z americké květeny? Nepřipomíná vám to něco?

„Američanům nenaléváme“ skví se nápis na pultě hospody v legendární sestavě krátkých filmů (českých). Někdy se setkáváme s prostými ukázkami xenofobie na poli nečekaném. Mezi květinami. Když se člověk rozhlédne po našich zahrádkách, parcích, hřbitovech a chatových osadách, může se mu snaha o urputnou čistotu naší přírody zdát marná a možná i zcestná. Řada hostů zde roste desítky let a chovají se mravně i když jsou z Asie či Ameriky. Přesto jim těch několik nemravně se chovajících, říkejme jim třeba invazních, pokazilo reputaci a podpořilo některé radikální názory na očištění nejen přírody, ale i měst a obcí.

Jiří Sádlo se zabývá problematikou invazních druhů již řadu let: „Byl by pro nás průšvih třeba zjistit, že kopřiva je nepůvodní druh. Naštestí hysterie panuje pouze v lidových vrstvách a v odborných kruzích se chápe celá složitost věci. Například tzv. „černý seznam“ na kterém jsou netolerované tři druhy a lokální přísnost se vyžaduje na dalších 18 druhů. Na příklad akát se tak bude hubit v rezervacích, jinde se jeho výskyt regulovat nebude, dokonce nelze vyloučit i jeho podporu například coby stromu v ulicích“

Ano věci nejsou tak jednoduché jak se zdají a univerzální tažení proti všemu „nepůvodnímu“ se pomalu ale jistě stává minulostí. Začínáme posuzovat skutečné negativní vlivy jednotlivých druhů v té či oné situaci. Případ bolševníku, křídlatky a netýkavky ukázal konkrétní vliv na naše původní společenstva a do jejich likvidace se dnes investují nemalé částky. Ve skutečnosti hlavní příčinou jejich rozšíření bylo zanedbání péče o krajinu a související management. Ať již šlo o kosení břehů vodních toků, pastvu či kosení v údolních nivách a na okolí železničních pelunků, mezí a vůbec zbytkových ploch. Podobně rozšíření akátu je dáno do značné míry ztrátou hospodaření na porostech. Pak nemůže být překvapením, když se viniční kůly na jižní Moravu vozí z Maďarska.

Za posledních 150 let se do našich zemí produkovaly stovky druhů rostlin všech kategorií. Řada z nich s výrazným hospodářským užitkem. Právě akát jako „projekt“ rodu Lichtenštejnů jistě změnil tvář jižní Moravy a včelaři si na něj jistě nedají sáhnout. Dřevo zdánlivě nevyužíváme, ale ve skutečnosti kromě zmíněných viničních kůlů je z něj pomalu každé dětské hřiště a svou tradici má i v bednářství, potažmo vinařství.

Když se hovoří o zhoubném vlivu cizokrajných dřevin v české krajině, obvykle se kromě akátu velmi brzo narazí na další ikonu. Švestka je totiž původem z Malé Asie a věří se, že ji přinesly slovanské kmeny do střední Evropy. Je tu tedy dostatečně dlouho aby byla prohlášena za původní? Věřím, že kdyby Agentura ochrany přírody a krajiny začala po Moravě kácet švestky, nesetkalo by se to s všeobecným nadšením. Navíc švestka není jediná, kdo u nás není docela doma a k tomu přidejme i to, že všechny kulturní ovocné stromy v krajině jsou šlechtěné odrůdy. Ty jsou často původem z Francie, Německa, Anglie, Ameriky či Ruska. Vytlačily naše původní plané hrušky z mezí a jabloně z okrají lesů? Nepochybně ano. Přesto jsou staré sady často předmětem ochrany i ve státech chráněných územích. Měříme tak introdukovaným rostlinám stejným metrem?

Nečekaně vznikl problém ve městech a zejména v tzv. šedých, nebo chcete-li měkkých zónách příměstí a malých obcí. Naše města jsou plná cizokrajných květin a dřevin. Odborníci se celkem shodnou na tom, že intravilán města je natolik stresové prostředí, že se zde bez introdukovaných dřevin neobejdeme. Emise, absence půdního vzduchu, nekvalitní podloží, nedostatek vody, teplotní výkyvy a zasolení jsou podmínky, které jsou pro stromy v ulicích téměř k nežití. V parcích je to o něco lepší, zejména v těch velkých, ale my potřebujeme ve městech i malé parčíky a atria. Bohužel podpora státu směrem ke zlepšování životního prostředí v obcích zvýhodňuje jednoznačně použití domácích dřevin. Jiní odborníci totiž říkají, že město je krajina jako každá jiná a proto se v ní má ctít potenciál přirozené vegetace jako kdyby tu žádné domy, lidi a auta nebyly. Takže argumenty jedněch odborníků stojí proti argumentům druhých. Ti první moc nekřičí a ti druzí třímají mocný měšec Státního fondu životního prostředí. Kdo bude mít pravdu?

Umírněné hlasy říkají, posuzujme vždy konkrétní situaci a konkrétní možné dopady pro cenná společenstva v okolí. Jiří Sádlo na závěr dodává: „Někdy je přehnaně aktivní třeba jen místní úřednice na referátu životního prostředí jejíž manžel podniká v herbicidech. Je třeba rozlišovat. Na druhou stranu dnes na předměstí kvetou jen zlatobýly a astry. Ta samá astra ale může v lužní louce na dyji dělat velikou paseku a lecos likvidovat. Tam pak peníze na dobrý management naopak chybí“.

Lidové noviny 10.října 2015 (zkrácená verze)