Co (ne) dělali předkové lépe
Moudrost předků má svou renesanci. Dnes a denně můžeme číst o „harmonii s přírodou“ kterou tak intenzivně prožívaly generace našich pradědů a prabáb po staletí. Podobně máme stále větší slabost pro „tradiční zvyky“ vykonávané po generace a v touze „poznání kořenů“ se je snažíme obnovit a napodobit. Největší oblibě se pak těší „selský rozum“, kterým se šermuje coby slovní zbraní, anžto jde o velice silný slovní argument do nejž lze vklínit lecjakou vlastní vizi.
Svého času dalo značnou práci vyvrátit některé praktiky, které se z našeho pohledu jeví jako tmářství. Vzpomeňme například v ovocnářství na vyzdívání dutin stromů, obkládání jejich kořenů ledem, aby kvetly později nebo lití močůvky do vykopaných děr v kořenovém prostoru. K tomu bysme snadno připočetli i různé pověry a činnosti, které na život stromů mají nicotný vliv, ale zase mají pozitivní vliv na vztah stromů a lidí, takže „ovocnému stromoví od večeře kosti“ můžeme klidně dopřát.
Krátce před svou smrtí, v roce 1866 vydal Josef Šámal, štěpař z Mladé Boleslavi, svůj vrcholný spisek „Venkovský zahradník“. Měl v životě to štěstí, že vyženil várečný dům se zahradou a v knize shrnuje poznatky z posledních dekád. Šámalova kniha je na svou dobu profesně velice na úrovni a zároveň zůstává v osobní rovině vycházejíce z letité osobní praxe. Tak třeba v kapitole „okulování“ popisuje: „Když si k práci zasednu, vytáhnu hned z hrnku roub, tlouštce pláňky příslušný, a očko spolu s kouskem kůry okulírkem tak vykrojím nebo odloupnu, jak nákres naznačuje, což „očko se štítkem“ neb, štítek sluje.“ Následuje neobyčejně detailní rozbor práce a jejích důsledků. O jak strašlivou a leckdy marnou dřinu někdy v zahradě musí jít, se dozvíme v kapitolách o chorobách a škůdcích. První polovina 19. století byla přeci jen dobou „předchemickou“ a proti škůdcům se ještě nenatírají kmeny petrolejem, ale bojuje se škůdci prakticky výhradně vlastní silou. Velmi dobře to ukazuje v kapitole „Ponravy a krťkové“ , kterouž si stojí za to zčásti ocitovat: „ Jistý Francouz vypočítal, že každý jednotlivý krtek dvakráte tolik co sám váží, řečeného hmyzu denně ke své potravě potřebuje. Jeli tedy jednotlivý krtek 4 loty těžký, spotřebuje každodenně 8 lotů, za měsíc tedy 7 a půl liber, za 8 teplejších měsíců, v nichže nejvíce zem podrývá, 60 liber, pročež v tomto posledním čase, neb za rok, by 50 krtků 3000 liber ponrav, žížal a jiného hmyzu k své potravě potřebovali.“ Šámal následně uznává, že „Francouz ve své množilce trochu přemrštěně si počínal“ ale krtkovo zásluhy na konzumaci ponrav respektuje s tím, že „v Paříži (a nedávno i v Berlíně!) nyní po lukách krtky chytají a s nejskvělejším výsledkem do svých zahrad nasazují“. Chvalořečení krtků pak uzavírá s tím, že „král Pruský, zřením na převeliké škody, přísný mandát vydal, aby krtkův pod značným peněžitým trestem všemožně šetřeno bylo“. Tak vida jaké měli u Hohenzollernů starosti.
Šámala cituje i Josef V. Leicht, bývalý zahradník „Jeho Jasnosti Morice knížete z Lobkoviců“, ve své knize „Zkušený zahradník“ (1863), zmiňujíc příhodu se sušenými švestkami, kdy „jistý rolník na Patříně, blíže Loučeně, jedenkráte takovou hojnost švestek sklidil, že pro ně ani kupce neměl“. Nasušil je tedy a v letech kdy byla o švestky nouze „tu nadřečený rolník k nemalé nepřízni celého okolí tolik peněz získal za ně, že sousední statek s rozsáhlou zahradou koupil“. Leichtův spisek také zůstává především velmi praktickým návodem. Inspirativní pro nás může být například kapitola o tuřínu: „Druh tento miluje hluboko rytou, tučnou, silně shnilou, mrvou pohnojenou a poněkud jen vlhkou půdu, poněvadž v ní méně kořenů, ale za to dobré chuti nabude. Poněvadž pak nehodí se tuřín k potřebě letní, an v čase tom uzrávající příliš odporné chuti jest, nýbrž jedině pro zimní čas se ustanovuje, jest pouze jedno setí postačitelné, jehož čas jest v polovičce měsíce května.“
Mnohé praktiky předků nás ovšem dnes mohou, s našimi poznatky a snahou o návrat k přírodě, velice inspirovat. Nahlédneme-li například do časopisu „Listy zahradnické“ , vycházejícího od roku 1877, najdeme pojednání i praktiky, které se po létech opět vrací do hry. Bílení stromů, výsadby stromořadí podél cest nebo květníky z organických materiálů. Ty byly tehdy sice vytvářeny směsí zemin a kravinců, ale inspirace to jistě je. Velice aktuální, zvláště pro pražské čtenáře, by mohl být i článek „Válka proti platanům“.
Zahradnické časopisy jsou nekonečnou studnicí zahradnických mouder. Tak například „Naše zahrádka“ v roce 1912 objasňuje proč rhododendrony nekvetou a co s tím: „Po odkvetení opatrně vytáhneme odkvětlé stonky a dbáme, aby nakypřením zem důkladně provětrala, zvláště v pozdějších létech, rozředěnou mrvou kravskou, není-li jí, jiným dusíkatým hnojivem, například krví atd. za deštivého počasí zalijeme a dbáme, aby rostlin měly dosti vláhy“. Autorem je Leopold Batěk, ředitel městských sadů na Královských Vinohradech, velký praktik své generace. Po Světové válce vydal o zakládání zahrad knihu, kde mimo jiné popisuje přípravu setí trávníků: „ převrstvíme v podzimu na 40-50cm půdu, aby starý trávník obrácen byl travou vespod, rozsekán na drobné kusy, aby lépe zahnil.“ Následně doporučuje před setím půdu ještě jednou obrátit, vyhnojit a pak nechat slehnout tak dlouho „aby člověka lehce kráčejícího unesla“. Batěk svým postupem dokládá to, co mají téměř všechny tehdejší návody společného. Obrovská míra vložené lidské práce, píle a dovedností. A to je to, co naší inspiraci předky významně chybí.
Lidové noviny 21.ledna 2017
