Cvičení s kužely
Když je něčeho hodně, nemusí to být spartakiáda.
Nemějte obavy, bude řeč jen o hortenziích. Jejich svět se rozděluje na koule, kužely a placky. To podle tvaru květenství. Ty kulaté babičkovské, klasické, dnes opomenu. Dnes bude řeč pouze jen a jen o kuželech. To je báječný keř, který byl donedávna vcelku neznámý, ale v posledních letech se tvrdě dobývá na lecjakou zahrádku. Zřejmě to bude tím, že není taková citlivka jako klasické hortenzie a udělá parády celý kopec. Psát o něm v zimě má veliký smysl, protože jsou na něm nejčko patrné loňské suché květy, které vypadají velice hezky, dobře drží a využívají se zhusta i pro floristické kreace. Musím ale hlavně napsat, že ty kužely se jmenují hortenzie latnatá a hledejte je pod jediným správným názvem Hydrangea paniculata.
Lata je totiž onen kuželovitý tvar květenství. Docela podobné mají i šeříky. Ty kdysi velice miloval francouzský šlechtitel Victor Lemoine, dobrý to přítel zahradník impresionistických malířů. Jakkoliv latnaté hortenzie byly popsány v Japonsku už v roce 1828, až o čtyřicet let později se Lemoine zasloužil o rozšíření první zušlechtěné formy. Jmenuje se Grandiflora a je k dostání podnes. U hortenzií obecně platí, že ti motýlci, z nichž se květenství sestávají, jsou květy plané, sterilní. Ty plodné, fertilní, se obvykle nenápadně krčí mezi nimi nebo jsou zcela zapomenuty. U latnatých hortenzií jsou hned čtyři skupiny roztříděné právě podle toho, jak moc jsou jejich kužely huňaté nebo jak jsou motýlci svobodní ve svém rozletu. Rozdíly jsou dramatické, jak jinak.
Celé století si zahradnický svět vystačil s nějakými třemi čtyřmi typy a šlechtění se soustředilo výhradně na barevné koule hortenzií velkolistých. Teprve po druhé světové válce si je zamilovala Jelena de Belder, královna belgické zahrady Arboretum Kalmthout. Ráda cestovala, znalá a hovorná, bývala také hostem v naší průhonické Dendrologické zahradě. Věnovala rozmarům tohoto keře desítky let a krůček po krůčku objevovala, co všechno tahle rostlina umí. Představme si to asi tak, že začala v roce 1958 a do své smrti v roce 2003 měla osm významnějších odrůd. To máme hezkých pětačtyřicet let práce. Izolovat rodiče, pokřížit, vyset, nechat semenáčky dospět, vybrat ty slibné. Znovu a znovu. Podařilo se jí podchytit tzv. krajková květenství, velmi jemná. Také květenství výrazně zvětšila a motýlkům dala větší volnost. Největší průlomy ovšem stihla pouze načat. Růžovou barvu květu a drobnější vzrůst. Otevřela dveře více než desítce dalších šlechtitelů, kteří za necelých třicet let nasekali přes dvě stovky odrůd. Významná část z nich má růžově purpurové až červenající tóny anebo jsou to mini verze doposud známých odrůd. Éra zmenšování zasáhla velmi tvrdě a mnohé moderní latnaté hortenzie přišly o laty. Stal se z nich bílý kvetoucí chumel.
Proč těm latnatostem věnuji celý vzletný článek a mlsně o nich hovořím? Shrnu několik výhod a přihodím i pár rad. Předně, tahle květinka není nijak zvlášť závislá na fosilní rašelině a kyselé půdě. V zemi, kde kromě živočišného uhlí již nám jiného zítra nezbude, je to dobrá zpráva. Bezinka to ale není, to zas ne. Má ráda svou nachystanou vlahou peřinku a vodu s polostínem má opravdu ráda. S dobrým založením hezky snese i východní či západní stranu. Jdou i takové fámy, že přežije vlastně všude, v kbelíku i na střeše. Já bych takový kruťas nebyl a mám k tomu dobrý důvod. Když jsou laty v herní pohodě, velice dlouho drží, kvetou a plně probarvují. Dobré žití podporuje opakované podzimní kvetení. Ve stresu žloutnou listy a květy hnědnou. To nechcete. Její výška, velikosti květů i doba kvetení se dají ovlivnit řezem. Ten ovšem svěřte zahradníkovi, nebo se ho od něj naučte. Ať neděláte z kuželů koule.
Zkrácená verze vyšla 30.ledna 2022 v časopise Echo.