Dálnice

Nevíme co chceme, ale můžeme to mít

Kolem stolu se sejde pár lidí a mají něco projednat, dohodnout. Čeština nám krásně předhodila nastolování problému, které můžeme hodit na stůl a vyřešit je. Málokdo, když už na jednání přijde, z něho odchází s tím, s čím přišel. Obvykle se máme vůli vyslechnout a při troše soustředění hledat východiska. Protože právě udržet pozornost všech u stolu je čím dál větším problémem, rozšířil se nám pojem „zavnímat“. V éře vzdálených připojení a chytrých telefonů či hodinek se tak trochu „melioruje“ reálná přítomnost dotyčných. Umožnili jsme přítomným být duchem nepřítomni a dělat si něco jiného, nejsou-li potřeba. To nemusí být úplně špatně a možná to jen vyjadřuje naší adaptabilitu vůči míře složitosti současného světa. Bráníme se tomu být přítomni všude a vědět všechno. Přesně to vyjadřuje lehce emočně zabarvené: „Nezblázním se z toho.“

Člověk v krajině je samo o sobě téma barvité a tím pádem se k němu vyjadřuje mnoho lidí. Umístit liniovou stavbu do krajiny tak logicky patří mezi nejsložitější témata s dramatickými dopady na lokální komunity, společnost jako celek a přírodní i kulturní hodnoty místa jako celku. S těžbou či výstavbou výrobních či skladovacích kapacit to snese srovnání jen zčásti. Liniová stavba je dopravní a její povaha vychází právě z vyvolané potřeby. Vůle přepravovat sebe i zboží stále rychleji a efektivněji nás vede k překvapivě vysoké míře destrukce v krajině. Každá dekompozice má vysoký potenciál příležitostí a šancí vyvolat změny i s pozitivními dopady. Dálnice, obchvaty a vysokorychlostní tratě tak otevírají a odhalují často léta neřešené problémy a vnitřní dluhy od celospolečenských až po kostlivce místních samospráv.

Vlastní umístění stavby do krajiny se vyznačuje překvapivě vysokou mírou bezohlednosti a je celkem pochopitelné, že v místě žijící lidé trpí syndromem „ne na mém dvorku“. Naše ochota strpět veřejný zájem za našimi humny je minimální. Obvykle se tedy spojíme v obecný odpor, kterým se snažíme hrozbu odvrátit a dostatečně silně zatlačit na to, aby spadla na kohokoliv jiného. To se občas děje a místo nejslabšího odporu si tak nese úděl oběti. Pokud je stavba neodvratná, vypukne boj o vyvolané investice, které se dříve lapidárně nazývaly „kompenzacemi“. Tato formulace má ovšem silně korupční ladění a je mnohem produktivnější pro všechny zúčastněné sednout si ke stolu a nacházet společně příležitosti, která stavba přinese. Jakkoliv vnímaná jako nutné zlo.

Zatímco krajina, v celém konceptu její ochrany, má řadu nástrojů už ve vlastním posouzení vlivu na životní prostředí a komplexu analýz, téma lidí žijících v místě zůstává otevřenou kartou. Analýzy se věnují samozřejmě hodnotám biotopů, krajinnému rázu, vodě v krajině, migraci a nikám živočichů či podpoře biodiverzity. Návrh je pak doslova obklíčen uloženými opatřeními, které má obsahovat. Do značné míry to určuje jeho podobu a v mnoha směrech tak má šanci ve výsledku místu prospět například v mozaikovitém charakteru biotopů, věkové a druhové struktuře, rozvoji územních systémů ekologické stability, retenci vody v krajině a podpoře adaptability vůči změně klimatu. Nutně se nabízí otázka jak k tomu přijde člověk?

Ne, že by se na člověka nemyslelo, ale na jeho straně se počítá především s aktivním přístupem k zodpovědnosti za svůj životní prostor a krajinu vůkol sídel. Výjimku tvoří hygienické funkce, které jsou sledovány a řešený takříkajíc preventivně. Jde hlavně o hluk, pevné částice, benzopyren nebo třeba osud zimní solanky z povrchu komunikací. Dotčené komunity k tomu přistupují zcela individuálně. Některé svůj odpor nesou až do chvíle, kdy jsou nuceny jen pasivně přijmout dopady bez vlivu na ně. Jiné si řeknou o peníze a za ně strpí cokoliv. Další skupinou jsou ti, kteří požadují něco konkrétního. Hřiště, škola, supermarket, parkovací dům, sáňkovací kopec. Nakonec jsou tu i ti, kteří si jdou senout ke stolu a stanou se součástí řešení. Obvykle jsou to obce se zkušenými starosty, kteří znají „drill“. Ti možná nedostanou „věci“ nebo „peníze“, ale toufám si říct, že z celé situace vytlučou pro svou komunitu naprosto nejvíc. Nikdo z nás totiž neví, co může chtít. To nám řeknou až lidé kolem stolu.

Vyšlo kráceně v časopise Echo 1.dubna 2025