Dílo a baličák

„Tarouca nakreslil Průhonický park na baličák…“ slyšel jsem jako okřídlenou příhodu už za studentských let. Věta zůstávala zpravidla otevřená, nedokončená a mělo tam být něco „… a jakej je to park!“. Něco obdivného, pochvalného. Tedy ano, dobrý park vznikne i na baličáku, záleží na tom, jaký fachman ho drží v ruce. To bylo sdělení. Nebo to bylo: „Na papíru může být sebelepší kompozice, ale když to vezme do ruky blbec…“. Možná taky. Ovšem vyložit se to dá ještě jinak: „Arnošt Emanuel Silva Tarouca byl takovej frajer, že žádnej papír nepotřeboval!“. Přesto ho měl. Nebyl sám. Proslulé rohlíčky Gertrude Jekyll, uhlové kresby na pauzáku Markéty Müllerové či lehká ruka Pieta Oudolfa měnící se ve sprej jsou nepřehlédnutelné. K čemu nám tedy jsou osazovací plány? Proč jejich vypracování věnujeme celé hodiny, abychom na place zjistili, že všechno je jinak? Kde začíná a končí nás autorský vztah s místem a lidmi, které budou s našimi kompozicemi žít? Co

Přispějte si
Zahradníci pracují na zahradě. Nepíšou o tom. My jsme ta výjimka. Občas něco napíšeme. Trávíme tím čas. Zrovna tak, jako si o kytkách rádi čteme nebo povídáme. Rosteme tím my i ony. A to je dobře. Přispějme si ke společné práci. Je to jednoduchý princip. Napište něco, co chtějí ostatní číst nebo přispějte 450Kč na 2501947971/2010 či 19€ na CZ37 2010 0000 0025 0194 7971 a jen si rok čtěte. Do zprávy pro příjemce napište svůj email, pošleme Vám přístupové údaje.