Lípy republiky: orvané jak fangle
Stojedna roků od počátku naší republikové státnosti je důvod k jednomu ohlédnutí. Tisícům slavnostně vysazených lip bude za pár dní jeden rok. Je na čase se po nich poohlédnout a podívat se jak se jim daří. Za poslední rok se toho totiž u nás ve vztahu ke stromům hodně událo.
Předně mnozí z nás přišli o lesy kam chodili na houby a ti ostatní o ně velmi brzy přijdou. To zabolelo, i když „jen“ tu houbařskou část populace. Za okýnkem vozu při jízdě po dálnici zkáza jen profrčí a připomíná okénko báječného filmu o zkáze světa. Splachujeme i nadále pitnou vodou, tak o co jde. Bližší košile než kabát. Přesně tak, stromy ve městech jsou nám mnohem blíže než stromy kdesi kolem dálnic a někdejší Ladovské idylky venkova. Letos uschla většina bříz, jasany nevypadají dobře, smrky už klempírují nějaký čas a lípy? Náš národní strom? Smutek pohledět.
Stačí se projít po Václavském náměstí, odnepaměti dekorovaném vlasteneckými lípami, a víme, že je něco špatně. Bojíme se o ně starat, aby to nestálo peníze. Co by tomu řekli lidi. Mám hrůzu z toho je pokácet, aby z toho nebyla kauza. Lidi by ječeli. Svůj společenský vztah k národním symbolům vyjadřujeme vypisováním výběrových řízení na nejnižší cenu. Podle toho symboly naší vlasti vypadají. Babička by řekla poněkud nekorektně „orvaný jak fangle“.
Před rokem se zahradníci zdešeně pohoršovali nad sázením lip a dávali pramalou naději jejich přežití. Do země byly zakopávány děisvé výpěstky. Nezapěstované, bez povýsadbového řezu, s mizernými, žádný či deformovanými baly z kbelíků. Rostliny dovezené z Itálie či Belgie a jiných přímořských států. Chatrné, nefunkční či žádné kotvení. Obalování jutou či zasýpání rašelinou v domnění, že je to pro stromy dobré, či dokonce hnojení zahrádkářskými hnojivy co doma zbylo. Nejhorším obrazem byla pak sama výsadba, kdy byl strom často zasypán do jamky vyhloubené pouze pro jeho skromný bal a ušlapán. Bez závlahové mísy a zalit jedinou konví. Lítost a vztek musel hýbat žlučí každému pravověrnému zahradníkovi. Zároveň ale i otazníky? Kde se ztratilo základní povědomí o tom jak vysadit strom? Proč s nimi nesází znalý zahradník a neporadí? Proč se vydávají za „zahradníky“ lecjaká individua a každý má pocit, že všemu rozumí? Jak to změnit?
Dnešní pohled na některé lípy je tristní. Trikolory otrhal vítr, kotvení potřebovali nutně kolemjdoucí a vodu viděly když naposled pršelo. Nikoliv ale všude. Některým lípám se daří a je o ně postaráno. Jsou i dobré příklady, na horách i v nížinách, ve městech i ve vsích se najdou lidé, kterým jejich osud není lhostejný. Společně ale zjistili jedno: Ujmout strom dá fušku.
V zahradnickém světě se opravdu hodně změnilo. V Praze, Brně, Plzni i jiných městech vznikají projekty ukazující nové technologie v praxi. Publikují se zkušenosti, přednáší se a noví a noví profesionálové i volení zástupci obcí a měst se zajímají o to, jak stromům udělat dobře. Prvním úkolem je snaha zachránit ty stromy, které ještě máme. Už jen rozpoznat ty, které mají šanci, je stále složitější. Druhým tématem je jak sázet ty nové, aby měly vůbec šanci.
Když je opravdu ouvej, vzpomeneme si na to, že existují odborníci. Už přes deset let se u nás používá technologie supersonického rýče na stlačený vzduch, který bez poškození kořenů dokáže odfoukat i velmi zhutnělé materiály a odhalit je natolik, abychom poskytli stromu prokořenitelný prostor, vdzcuh a vodu. To jsou nejčastější problémy, s kterými se starší stromy potýkají. V podstatě se jedná o speciální pracovní koncovku poháněnou bežným stavebním kompresorem. Jen místo sbíječky nasadíte „rýč“. Pracovalo se s ním za poslední rok leckde. Nedávno na Náměstí Jiřího z Poděbrad či okolí Národního muzea v Praze nebo na Jiráskovo náměstí v Plzni. Oproti tomu v Brně vsadili na půdní injektáž, kdy sonda vtlačená do zhutnělého profilu stlačeným vzduchem narušuje tento spodem a zásah se obejde bez výměny materiálu. Příznivci či odpůrci obou metod se samozřejmě přou o účinnost, pravdu mají ovšem nejspíše oba tábory. Nejpodstatnější je totiž reálné posouzení skutečné situace odborníkem a volba patřičného zásahu s ohledem na náklady a možný přínos pro který konkrétní strom.
U výsadeb stromů se v nejkomplikovanějších místech začaly využívat prokořenitelné buňky, které jeho životní prostor skutečně vymezí po všech stránkách a panuje víra, že je budou respektovat i bagry plynařů, elektrikářů a vodařů. Právě námi všemi využívané sítě jsou nejčastějším problémem existence stromů ve městech. Prokořenitelné buňky ovšem nejsou za hubičku a v místech méně namáhaných lze využít i strukturní substráty. Na první pohled by mohly připomínat zablácené hrubé kamenivo a mnoha lidem je proti srsti do tohoto materiálu stromy sázet, po pravdě ale právě takovéto materiály mohou udržet stromy s námi ve městě.
Zahradníci na mnoha frontách ukazují světu kolem sebe jak zachránit stromy, jak se o ně starat a jak sázet nové. Je teď na každém člověku, celé společnosti, jestli stromy ve městech bude chtít nebo se jich vzdá tak snadno, jako těch v lesích.
Lidové noviny 26.října 2019
