Domfront

Nejlepší šampaňské je z hrušek.

Městečko s přídomkem „v hruškách“ bychom při návštěvě Normandie nejspíše velmi snadno minuli, jak se to ve Francii snadno stane. Při druhé či třetí návštěvě už ví člověk víc a říká si: tudy sem jel, jak jsem mohl takové zajímavé místo minout. Samo městečko je zajímavé svým posazením v krajině a opevněním, nicméně právě luka vůkol jsou důvodem k návštěvě. Kraj je držitelem regionální apelace pro hruškové poiré s významným podílem odrůdy Plant de Blanc. Na regionalitky se tady ve Francii hodně dá a je kolem nich mnoho různých dohadů i půtek, což jen svědčí o tom jakému významu se těší. Trochu jsem se těšil na městečko obklopené nekonečnými pláněmi hrušek, ale je to jako ve Francii se vším, musíte hledat. Co hledat, čenichat, ptát se, ťukat na okna, bouchat na vrata a pak se možná k něčemu doberete.

Z nějakých osmnácti pěstitelů hrušek a producentů lahodného poiré jsem vytipoval šest, kteří měli alespoň náznak webu a bylo možné k nim najít nějakou adresu. Zbytek by byl na týdenní pátrání. Věřím ovšem, že takový týden by byl nezapomenutelný. Vesměs jde totiž o rodinné podniky, kde vás velice hezky přijmou a to i za předpokladu dorozumívání společné směsi angličtiny a francouzštiny. Koneckonců, to je Normandie. Osamělé farmy a usedlosti už tedy definitivně leží v hruškách, které se majestátně tyčí uprostřed pastvin mezi kravkami místního normandského plemene. Nejezděte tedy příliš pozdě, protože v čase večerního dojení na vás budou trochu vrčet a ochutnávání bude sakra krátké. Poiré není příliš alkoholické, tudíž se ochutnávání nemusíte obávat.

Plant de Blac je velice zajímavá odrůda hrušky, protože její poměrně malé a celkem až zavalitě kulaté plody dozrávají do hezkého cukru s minimálním zastoupení tříslovin a kyselin. Také se z ní dobře lisuje. Jelikož se zde dokváší v láhvi, aby poiré hezky perlilo, celá výsledná láhev spolu s korkem připoutaným drátěnou agrafou může připomínat zážitek s šampaňským. Nedovolil bych si obé jakkoliv srovnávat, to vůbec, ale věřím, že i leckterého zkušeného vinaře by mohlo dost překvapit, co se dá vytlouct z hrušek. Každopádně zejména v letních podvečerech je vychlazené poiré velkým zážitkem.

Život na hruškových usedlostech je přeci jen trochu klidnější a na route du poiré nečekejte takový provoz jako na již poněkud profláklé route du cidre v turisticky nejnavštěvovanějších částech Normandie. Může se dokonce zdát, že na vás nikdo není zvědavý, ale není to tak. Každá prodaná láhev se počítá. Díky charakteru rodinných podniků se občas dokonce setkáte s hlavou rodiny a prakticky určitě bude za kasou sedět mamka, dcery budou usměvavě prodávat a kluci nakládat bedny. Výjimkou je moment, kdy je rodina zaneprázdněna a postará se o vás sám sklepmistr, což je velice zajímavý výlet do světa výroby a zrání. Ovšem všechno má svoje a od členů rodiny se zase hodně dozvíte o historii, krajině a nezaskočil jsem je ani výběrem odrůd a poptáváním se na jejich nejstarší stromy. Pro ty to rodiny je poměrně zásadní konkurence supermarketových produktů, kde se kupuje běžně poiré a cider zhruba za jejich velkoobchod. Tedy například tři čtyři eura. Oni z vás potřebují dostat pět až sedm. Proto se velice snaží, pracují podobně jako vinaři a mát o zajímavé výsledky. Koupíte třeba rozdělenou první a pozdní sklizeň, různá cuveé dvou tří odrůd hrušek, různé osobní výběry, fortifikované poiré a výjimečně i pálenku. Velkou výhodou je pak to, že poiré oproti cideru velmi pomalu stárne a můžete nakupovat do foroty. Pokud se ovšem uhlídáte.

Vyšlo v časopise Echo 11. března 2024