Globální šlechtění na českém dvorku
Někdo šlechtí sám sebe, jiný zušlechťuje své okolí. Nejeden zahradník strávil život profesionálním šlechtěním. Jak to dopadne, když se do něj pustí nadnárodní korporace?
Již staří dobří obrozenci se tuze rozčilovali nad tím, jak nedobře a nepřesně je užívána čeština, kdy je šlechtění používáno ve smyslu zušlechťování rostliny řezem a výchovou obecně. Považovali to dokonce jako důkaz stále přítomného přemýšlení v německé řeči. Protože přeci to „pravé“ šlechtění jsou trvalá zlepšení vlastností rostliny prostřednictvím genetiky. Tedy cestou křížení rostlin a následných výsevů nebo podchycováním pupenových mutací. V tom se nic nezměnilo a šlechtění rostlin je stále založeno na těchto principech. Docilujeme tak větších plodů, květů a nebo obecných vlastností rostlin. Vzrůstu, mrazuvzdornosti, odolnosti vůči chorobám nebo celkového habitu rostliny. Řada „šlechtěnců“ je pak roubována na rozličné podnože, kterými jsme schopni ovlivnit toleranci vůči půdním podmínkám, klimatu a nebo očekávanou hřmotnost celé rostliny. Tyto fakta zná důvěrně každý pěstitel, zejména pak ovocnáři. Jde o práci našich předků, která se táhne již od starověku a je součástí dědictví naší kultury. Moderní šlechtění zabloudilo samozřejmě i do slepých uliček genetiky a přináší i mnohá kontroverzní řešení, s jejichž důsledky se budeme potýkat. Západní civilizace je v poslední dekádě prodchnuta odporem ke „šlechtění“ a dědictví našich otců se ocitá v jednom pytli s produkty průmyslové genetiky. Měří se stejným metrem. Jen to, co je pravé, přírodní a původní, má právo na život. Celé myšlenkové proudy se věnují otázce, jak vyhnat náplavu kultury z měst a nahradit jí tou pravou přírodou. Jak intravilán obcí dostat do stavu, v kterém byly tato místa před několika tisíci let. Vendeta proti akátu, jednomu z mála stromů, který v našich městech dokáže žít, budiž toho příkladem. Zapomněli jsme, že s ním musíme hospodařit. Tak s ním raději vedeme válku a nazvali jsme ho invazním. Protože akátové dřevo dovážíme z Maďarska. I to je důsledek změny našeho vztahu ke šlechtění. Máme strach z toho, o čem nic nevíme.
Jak vlastně vypadala kultura šlechtění a jakou úlohu v něm hrál zahradník? Podívejme se pro příklad do oblasti květin, kde jde o kulturu jistě na prvním místě. Květinou sytíme toliko naši potřebu krásy, nikoliv teřich. Tudíž účel je jasný. Za kvítek krásnější, barevný, veselý, vitální a zdravý. Zahradníky zajímá výška květenství, barva, délka kvetení a celkově ušlechtilý zjev. Zhruba od vzniku evropské železniční sítě až donedávna bylo běžné, že vandrovní zahradník navštívil některý zahraniční závod nebo zahradu panskou či botanickou zahradu, spatřil třebas nevídanou bílou astřičku a oslovil místní kolegy, zdali by nedostal oplégr/štupr/řízek (prostě životaschopný kousek té kytky). Klasický zahradník věděl a respektoval tento princip šíření. Byl k tomu veden a rozšiřovaly se tak nejen rostliny, ale i informace o nich. Český zahradník samozřejmě posléze kolegům napsal, jak rostlina v našem klimatu prospívá a jak rostlinu množí. Vznikala tak síť důvěry, a když někomu rostlina odešla, měl se kam obrátit. Bílá astřička se tak šířila ze zahrady do zahrady úměrně své ochotě růst. Nesla si sebou i patřičný rodokmen zkušeností a zahradník o ní věděl vše potřebné. Taková bílá astřička se ustálila v sortimentu a byla prodávána zákazníkům s perfektní infomací k pěstování. Ze sortimentu mohla vypadnout až tehdy, byla-li vytlačena jinou odrůdou prokazatelně lepších vlastností.
Donedávna ovšem neznamená dnes. V globálním světě se o šlechtění starají specializované provozy, které vytvářejí miliony náhodných semenáčků na amerických či holandských polích, z nichž vybírají jedince s komerčním potenciálem. Ty nabídnou nadnárodní korporaci, která funguje coby „šiřitel“. Ta rozhodne zdali tento produkt zařadí do svého portfolia. Má vyhovět momentálně vyvolávaným trendům a potřebám trhu i optimalizace produkce. Rychle narůst, hodně kvést s vysokým pokryvem barvy, nízká vzrůstem, aby se jí více vešlo na vozíky. Musí budit pocit jedinečného zážitku, aby si ji zákazník koupil znovu, až mu chcípne. Zároveň její množení by nemělo být pro amatéry snadné, protože nekontrolované šíření by nebylo dobré. Vybrané jedince si převezmou laboratoře v různých zemích třetího světa a levná pracovní síla pomocí pokročilých technologií z jediné rostliny jsou ihned pro následující sezónu připraveny statisíce mladých rostlin k dopěstování. Pokud se neukáže nějaký problém s ochotou rostliny množit se drobnými částmi tkání (v laboratorních podmínkách), spustí šiřitel kampaň a v následujícím roce se zaplaví všechny západní trhy stejnou kytkou pod tejným názvem. Produkt je samozřejmě licenčně chráněn. Tyto malé zranitelné kytičky se nabídnou dopěstovávatelům, kteří je dotáhnou do květuschopné velikosti. Pak už hurá do zahradních center a plnit účel, ke kterému byly stvořeny. Pípat na kase o stošest. Takový je dnešek, jak jsme si ho vysnili a popravdě i zasloužili. Za zahradníky už se pro kytku s dobrou radou nechodí léta. Zaniklá zahradnictví jsme nechali developerům a zbylé podniky dopěstovávají produkty šiřitelů, protože nikdo nic jiného nekupuje. Z kytky se stalo pípátko na kase, které má dokvést a umřít. Proto chráníme přírodu, nikoliv kulturu.
Vyšlo v Lidových novinách 24.ledna 2015
