Hampton Court
Návštěva garden party s klimatickou úzkostí
Královská zahradnická společnost pořádá show v Hampton Court s přídomkem „garden festival“ v poněkud prestižním hávu. Přeci jen, koná se tzv. na královském majetku, v jedné z nejnavštěvovanějších zahrad v zemi a to rovnou na prahu prázdnin. Jde sice o poměrně novodobou akci, protože na Anglii jsou tři dekády pořád docela novota, ale i díky dvouletému cyklu si drží dobrou pověst. Ta je založená především na jakémsi „rodišti“ nových myšlenek. Akce se koná krátce po Chelsea Flower Show a říká se, že co se uchytí v Hampton, to má šanci příští rok na Chelsea. Nejspíš to tak i leckdy bude, protože nejdelší přípravy vyžadují právě prvky zahradního designu a právě Hampton ukazuje tradičně drobné práce studentů, které předvádějí lecos od dobrého řemesla až po snahu šokovat.
Malé solitérní flíčky, pohledově zatížené ze všech stran, jsou totiž mimořádně těžké téma k uchopení. RHS to nazvala „pocket planting“ a je to opravdu pro ty soutěživé. Oč snazší jsou pak velké zarámované „boskety“ s desítkami metrů plochy na Chelsea. Tady na Hampton, uprostřed trávníků, máte pár metrů na kterých musíte zaujmout. Můžete si zaset semínko úspěchu dobrým nápadem anebo taky osázet vlastní hrob. Pomyslně. Každopádně sázíte vlastně na jednu kartu, protože na víc nápadů tu není prostor. Být polovičatý se nevyplácí. Vtipné na celé věci je, že součástí celé akce jsou samozřejmě desítky prodejních stánků věnujících se životnímu stylu v zahradách a stánky tu má i velké množství pěstitelů. Mnozí z nich se samozřejmě snaží zaujmout i designem rostlin. Nad jiné zde vynikají prodejci viktoriánsky laděných skleníků, kteří mají evidentně dostatečné prostředky na to, aby si zaplatili již pokročilé profesionály v zahradním designu. Může se tedy stát, že pokusy začátečníků soutěží doslova přes uličku s velmi solidně zvládnutou konvencí komerčního stánku. To je docela velká výzva.
Ročník 2025 patrně vstoupí tak trochu do dějin, protože nejdelší fronty byly na vodu. Je to samozřejmě velice symbolické, o čem by také měl být zahradní festival. Mnoho přítomných květin tu frontu na vodu ovšem stálo takříkajíc tiše a marně. Jako zahradník ze střední Evropy vnímám zahrady Albionu poslední tři dekády a mám za sebou nesčetně mnoho rozprav s místními zahradníky z kterých je mi jasné, že oni prostě zalévat neumí a především nechtějí. Mezi tradičními pracemi na zahradě zálivka chybí. Samozřejmě s výjimkou té po výsadbě. To ano, to se zalévá a obvykle dobře. Upřímně, v této zemi jsou „vlny horka“ stále vnímány spíše jako živelná pohroma, než jako součást léta. Vítězné zahrady pracují s okrajem lesa, hajní atmosférou a zarostlými dvorky. Vypadají tak jako absurdní ostrůvky života uprostřed hektarů naprosto suchých trávníků protkaných několika lipovými alejemi pod kterými našly stín tisíce návštěvníků. Obvyklá návštěvnost celé show je totiž 120 tisíc lidí. V dnešní Anglii lze spatřit i důsledky jakéhosi zahradnického fatalismu, kdy jednu zahradu za sucha pečlivě zalévají a druhou nechali uschnout s tabulkou vysvětlující jejich postoj zhruba slovy: „je to příroda, musíme se jí přizpůsobit a naučit se s tím žít“. Letos totéž vidím v Hamptom Court na břehu Temže. Zahradnický učedník dělá „edging“, což je opravdu šílená práce, kdy s nůžkami ve tvaru čapího nosu stovkami drobných střihů děláte trávníkům přesný lem. Ovšem ve chvíli, kdy je tato pýcha zahradního umění na troud suchá a je pětatřicet, neubráníte se úvaze o smyslu tohoto konání. Pravda, kytky měli zalitý, tak šli dělat entle stejně jako tři sta let předtím.
Vyšlo 14. července 2025 v časopise Echo