Hlavák
Velký městský park to má spočtené
Všeobecně milovaný Sherwood již několikrát zdobil tento sloupek a ve chvíli, kdy se stal celonárodní záležitostí, ho nepominu. Pravda, zastínila ho ona nepříjemnost s vizuálně silnou pergolou, která se stala jablkem sváru spolu s úbytkem „čekání v teple“ a celonárodně zbožňovanou halou. Ano, v té hale jsme většina z nás chtě nechtě prožili část života a jsou i tací, kteří zde tráví celý boží den aniž bychom jim to snad kdo přáli.
V podlaze této haly se skrývá kouzlo minulosti, protože chodíme po hladině jezírka někdejšího Velkého městského parku. Z eskalátorů padá vodopád a pokladny jsou umělé skály dovedně osázené květenou a koniferami. Obraz Velkého městského parku byl věčný asi jako císařpán na obraze. Byl s námi dlouhé století a výše popsaný obraz byl součástí vzpomínek statisíců obyvatel českých zemí a okolí, kteří snad kdy na nádraží císaře Františka Josefa I., později Wilsonovo, přibyli. Případně potravní daň, kterou jste museli zaplatit v akcízech na vstupu z nádraží do města sotva vaše husička vystrčila hlavu z košíku. To byl každodenní běh parku stejně jako stánek s kávou a mlékem, voliéra se vzácnými ptáky, sbírka kačen na jezírku a první odpadkové koše kam bylo možné svobodně pohodit papír od pražených mandlí či kaštanů. Tedy jaksi poté, co se zakoupenou pochutinou dotyčný uhradil pronájem lavičky hlídači parku a mohl si pošmáknout i posedět v jednom. Nemyslete si, že ošoupávání nátěru vaší sedýnkou je zadarmo. Je naopak velice drahé i dnes a náklady na správu fondu laviček by vám asi srazily sáňku.
O ztrátě Velkého městského parku se nevedly soutěžní dialogy. To se prostě stalo v rámci rozvoje města z důvodu potřebného navýšení kapacity a na památkovou ochranu parku nebyl brán zřetel. Nelze v totalitní zvůli hledat paralely, ale tahle stopa za dnešní památkou brutalismu prostě nesmazatelně je. Úroveň zpracování parku a vynaložené prostředky i měřítko neměly v Praze obdobu a ani Riegrovo sady nesnesou srovnání. Bezesporu se tedy jednalo o památku zahradního umění prvořadého umění a její likvidace znamenala velkou společenskou ztrátu. Pamětníků ubývá a většina z nich si již pamatuje „jezírko“ víceméně z dětských let. Zásah do centra Prahy byl tehdy silně prezentován jako úspěch hospodářství a modernizace, ztráta parku byla tedy jednoznačně upozaděna. Přesto řada Pražanů nad ztrátou krajiny svého života nepochybně zamáčkla slzu. Jezírko z veřejné debaty již zmizelo, ale fenomén „Těšnov“ žije podnes. I v odborných kruzích tehdejších sadovníků lze ojediněle najít kritický názor na zničení toho nejlepšího z pražských parků Magistrálou a souvisejícími stavbami.
Faktem je, že Velký městský park, tedy Vrchlického sady, zanikly již počátkem 70.let a významná část prostoru trasy metra směrem k Muzeu zůstala celé dekády nevyřešena. Několik zasypaných stromů živoří podnes, mnohé uhynuly. Dochované projekty řešily pouze některé detaily kolem budovy a osázení nádob. Fragment parku podél ulice Opletalova byl ponechán víceméně osudu, našli jsme i pracovnice podniku Sady-Lesy-Zahradnictví, které popisovaly tehdejší pasivní oprašování zbytků parku. To ostatně volně přešlo do devadesátek a v parku se neudělalo za mák práce. Vysazené stromy se neujímaly a nebyla zajištěna jejich ochrana ani rozvojová péče. U stromů z původní kompozice byla pouze hlídána provozní bezpečnost a šlo o jejich kontrolovaný rozpad. Srovnávací snímky s fotodokumentací z 80.let ukazují tristní úbytek kosterních dřevin. Za padesát let se korunový zápoj změnil o dvě procenta. Na tragický stav parku se léta poukazovalo, ale všechno se skrylo za úsměšek „Sherwood“.
Podstatou soutěžního dialogu bylo, že odhalil hlavní problém o kterém se nemluví. Návrat k Velkému městskému parku není ani při stávajících technologiích možný a předprostor nádraží s ohledem na očekávaný vývoj v dalších letech nemůže být nadále parkem. Můžeme udělat mnohé pro stromy v dlažbě. Ale park budeme muset hledat jinde. To bych viděl jako téma k veřejné debatě, které pergola skutečně zastínila.
Krácená verze vyšla v časopise Echo 18. prosince 2023