Hněditi
Prodejnost mrtvých rostlin stoupá
Zní to možná trochu absurdně, ale už léta je tu s námi „sušina“, která se tak nějak snaží po svém vyrovnat se zimní květinovou pustinou. Samozřejmě, můžeme si koupit růži z Kolumbie, ale tohle „hnědé“ období k nám tak nějak patří a z logiky věci ho musíme prožít. Budeme-li prožívat věčné jaro, zevšední nám a nebude důvod se na něj těšit. To bychom přišli o hodně. Naproti tomu umění sušených květů a rozmanitost přírodnin je sama o sobě hodně zajímavým oborem. Trochu lacině by se dalo mluvit o padesáti odstínech hnědi, ale barva není skutečně to, oč tu běží.
Jeden z nejvlivnějších tvůrců zahrad dneška, Piet Oudolf, opakovaně skromně prohlásil, že neudělal nic jiného, nežli prodal mrtvé kytky. Mnozí by asi vyzdvihli jako jeho největší přínos třeba „pocit divočiny“ v jeho designu, ale jeho „dead plants“ jsou toho nedílnou součástí. Celá slavná „Dutch wave“ neboli holandská vlna, které zmítá světem zahrad již dvě dekády, by se bez suché stařiny rostlin neobešla. Právě napětí mezi stříhanými stálezelenými živými ploty, perfektním trávníkem a vlající divočinou v barvách hnědi je ikonou tohoto vlnobití.
Vezměme jako fakt, že Holanďani si sněhu moc neužijou a jejich země je celkem placka. Fotky s jinovatkou jsou tak zdrojem hlavní fantazie pro zimní krásu okenních skel. Pro tuhle eventualitu je tedy příznačné vzít za vděk tím, co člověk má a začít s tím pracovat. Tradice tvarovaných dřevin, pažit pěkný po celý rok, pohyb suchých trav na dunách a z nich trčící zbytky sezónních květin. Všimli jste si jaký umí být fešák třeba obyčejný šťovík v nějaké třtině na okraji lesa? On je korozivně rezatý a sošný, ona je téměř bílá jako kafe s opravdu masivní porcí mléka a stébla v neposedném chvění. To je pěkné a koukatelné.
Chápu, my tak nějak podvědomě čekáme vždycky na sníh, který vtipně skryje galerii černých pahýlů přeroubovaných jabloní obtěžkaných hýly na krmítku v závoji kuřinců protkaných batikou dvora. Ladovská zima zaútočila na naše podvědomí slibně krátce před Vánoci a naprosto nasytila tento obraz. Nic jiného od toho nečekáme. Zahrada se pokryje běžkařsko sáňkařským povrchem a život se odehrává výhradně na této nové úrovni. Pokud bruslí zasáhneme bergenii, nevidíme to. Nebolí to. Jenom to víc křupinká. Pravdou ale je, že hnědi v našem světě přibývá a měli bychom o ní začít mluviti. Zkráceně po forbínovsku tedy hněditi. Co nám to dá? Zplenit zahradu s příchodem adventu a zakrýt jí chvojí je sice tradice, ale venkoncem nepřínosná. Vyhnu se výrazu blbá a nechám si ho až bude řeč o svazování trav. To je třeba si šetřit. Tak si to vezměte. Ty kytky se z větší části přikryly na zimu samy. Takže já jim tu peřinku vezmu a dam jim takovej lascivní přehoz. To je asi jako vracet v noci z plesu v zácloně. Vzpomenete si na mě. Na jaře pak po nich budu vozit kompost vyhotovenej z toho, co sem jim vzal před rokem nebo dvěma. Dobře. No tak co kdybych jim třeba nechal to co maj i s tou trochou listí pod nima, naházel to listí nad nima do kompostu a přikryl je chvojím aby mě sousedi nepomluvili? Polovina práce, podstatně lepší výsledek. Ba dokonce jsou tady i tací, kteří nechávají všechno stát jak tomu je a říkají tomu „nová vlna“. Ona už je teda trochu obnošená, ale to nevadí, hnědí furt hezky. Kus toho kompostu totiž vznikne prostě samo v průběhu zimy přímo tak jak má a nemusím ho vozit tam a zpět. Ta chvoj je ve skutečnosti prima u nás jen tam, kde listí chrání báze choulostivé květeny a rozfoukal by ho vítr. Ano, to je naše realita, nikoliv holandská. Trávy jsou krásný tak, jak jsou. Hnědě.
Vyšlo 22. ledna 2024 v časopise Echo.