Hosty a nové pohledy na ně

Bohyšky se již pohodlně usadily ve stínu mnohých z nás a ke stařičkým prvorepublikovým babičkám všech bohyšek se přidávají desítky nových. Nicméně jako je „poturčenec horší Turka“, tak se u nás po desetiletích půstu projevuje nekritický hlad po všem novém nezřídka na úkor mnohého prověřeného. Cizinci jsou často překvapeni kolik novinek u nás lze vidět a sehnat, přičemž druhy stařičké, tvořící základ mnohých rabátek, marně hledají v našich sortimentech. Oni na nich vyrostli a my v téže době měli nanejvýš hektary jalovců v pytlíkách nebo netřesky v jogurťácích.

Nejinak je tomu i u bohyšek. Mnohé z nich slibují úžasné barevné kombinace v listech, vyznačují se patentem, vysokou cenou a pěkným jménem, ale v porovnání se stovkami dalších soret se dá o jejich hodnotě diskutovat. Nejčastěji nepřináší nic nového a je to jen „nově natřená stará koloběžka“, tj. drobná odchylka za cenu nového jména. Jindy jde o rostlinu vyloženě špatně rostoucí, extrémně náchylnou na houbové choroby či okus plžů. V záplavě takových polonovinek leckomu může uniknout, že zatímco v barvě listů už lze obtížně objevovat něco nového, mnohé vzniká v dlouho přehlížených dalších detailech. V prvé řadě jde samozřejmě o květy, ale i o lodyhy, řapíky listů nebo semeníky. Ani zde sice nejde o nějaké zlomové převraty typu někdejšího fenoménu ´June´, ale lecos zajímavého vzniká zejména pokud jsme ochotni podívat se trochu zblízka. Stojí za to se nakousnout téma alespoň na několika příkladech…

Červená barva
Dlouhá léta se bohyškové šílenství odehrávalo na barevné ose jdoucí od prakticky čistě bílé přes veškeré krémové a žluté do zelené, modrozelené až sivozelené. Desítky šlechtitelů i náhodných nálezců se předháněly v počtu barevných tónů a ostrosti kontrastů. Kvalitní list byl vždy významným plus podobně jako jeho „substance“ tj. tuhost a pevnost.
Celá řada botanických bohyšek má bázi své růžice listů vybarvenu do různé jasných odstínů vínové barvy, někdy v úplném pokryvu, většinou však ve formě skvrn. Rozhodně nejde o nevýrazný znak a bylo jen otázkou času kdy na něj dojde řada. Posun přinesl vcelku logický fakt změny barvy při změně pozadí. Pokud se totiž červené barvivo dostalo do pestrých oblastí a ztratilo zelený podklad, stala se vínová barva rázem jasně rudou. Téhle vlastnosti využívá jako jedna z prvních ´Cherry Berry´, přičemž má výtečně vybarvené nejen lodyhy a báze květů, ale i semeníky. Jak ostatně výmluvně zmiňuje samo jméno kultivaru. Dostatečně objevně vínové řapíky listů přináší ale až v roce 1999 ´One Man´s Treasure´, přičemž zde barvivo zasahuje prakticky až do listu a i pozdní květy s barevnými lodyhami jsou dostatečně atraktivní. Následně se roztrhl pytel s řapíkatými bohyškami a dnes už je kultivarů celá řada. Dlouhými řapíky se proslavil ´Red October´, z botaniky výborně těží i ´Paradise Red Delight´ nebo ´Marylin Monroe´. Mnohé objevné již dávno bylo objeveno a tak byla pro Američany velkým překvapením původní japonská sorta ´Katsuragawa Beni´ u níž červené tečky sahají až do třetiny listu. Zatím poslední výkřik je ´Fire Island´, což je jasně žlutolistá forma s výrazně červeně skrvnitými řapíky.

Vonné variety
Schopnost vytvářet jakkoliv atraktivní květenství byla a do značné míry stále je bohyškám upírána. Jsou to prostě pereny okrasné listem a květy jsou jakýsi vedlejší produkt. Prvním znakem, který květům u bohyšky významně pomohl byla vůně. Tu si nesou od čínského druhu Hosta plantaginea, který je v českých zemích velmi dobře a dlouho znám celá desetiletí. Ano, to je ta úžasná bohyška se světlým lesklým listem, která kvete v září čistě bílými květy se silnou vůní. Víme o ní ještě tolik, že je jednou nejběžnějších bohyšek u nás a že poměrně dobře snáší slunce. Samozřejmě pokud má dost vody a nejde vyloženě o úpal. Naše horké léto jí velmi vyhovuje a na rozdíl od přímořských států zde bohatě kvete. Tyto vlastnosti se do jisté míry přenesly na všechny její hybridy mezi než dnes již patří desítky více či méně vonných kultivarů. Záleží samozřejmě na tom, kdo je druhým rodičem. Klasickými matadory jsou dobře známé ´Royal Standard´, ´Sweet Susan´, ´Summer Fragrance´ nebo drobnější leč bujná ´So Sweet´. Novější generace přináší pak vedle vonných květů ještě nějaký další výrazný znak. Třebas rodina velkokvětých robustních hybridů ´Guacamole´, ´Fried Green Tomatoes´, ´Fied Bananas´ a ´Avocade´ nebo sivolistý ´Fragrant Blue´. Velmi pěkné jsou velkokvěté s výrazně pestrými listem ´Fragrant Dream´, ´Fragrant Bouquet´ a ´Fragrant King´. Výjimečně elegantní vzpomínkou je krémově pestrá s čistě bílým květem ´Diana Remembered´.

Vysoké lodyhy
Funkie jak známo nevynikají jediným květem, ale celými květenstvími. Lodyhy u nejběžnějších druhů nesou 30 až 40 květů a je jich na dospělém trsu třeba dvacet. Většina soret u nás běžně známých již před válkou má ale květy pastelových barev a lodyhy nepřesahují nijak výrazně chumel listů pro který je bohyška bohyškou. Flóra jihovýchodní Asie nicméně zná druhy H. rectifolia a H. nigrescens, které nesou květy vysoko nad listem a ty se staly základem velmi pěkných a nepřehlédnutelných kultivarů. Nelze je zaměňovat s kategorií „obří“ do které patří především hybridy H. sieboldiana a H. montana, nicméně rekordmanem v obou kategoriích je H.nigrescens ´Elatior´, která má jednak jedny z největších listů a zároveň nejdelší naměřenou lodyhou 209 cm překonává zatím všechny ostatní lodyhy. Asi nejznámější v této kategorii je Hosta ´Krossa Regal´, sterilní forma H.nigrescens, která se dostala do kultury již v 50.letech, ale teprve o třicet let později dostala jméno podle svého objevitele. Od H. rectifolia se sluší zase zmínit kultivar ´Tall Boy´, který jako jeden z prvních ukázal výškovou architekturu bohyšek. Květenství v této skupině běžně dosahují výšek kolem 150 až 180 cm a patří sem třebas pestré sporty z ´Krossa Regal´ se jmény ´Tom Schmid´nebo ´Regal Splendor´. Nebo Hosta ´Garnet Prince´ s odhalenou rudou bází. Japonský sortiment nabízí špičkovou žlutolistou sortu ´Ogon Tachi´ s pestolistou sestřičkou ´Ogon Kinbuchi´. Momentální jedničkou mezi „skyscrapers“ je ovšem ´White Triumphator´, patentovaná odrůda z dílny Pieta Oudolfa, velmi úspěšného zahradního architekta a perenáře. Nad vysoko vybíhající růžici tuhých listů u ní vybíhají lodyhy nesoucí čistě bílé květy. Perfektní design.

Květy tmavé a s kresbou
Dalším znakem, který se z botanického determinantu stal šlechtitelským cílem je barva květů a jejich vnitřní kresba. To už je trochu obtížná disciplína, neboť docílit dostatečně bohatých květenství otevřených květů, které by ukazovaly kresbu, není úplně snadné. Snaha o co nejsytější barvu výrazně kooperuje s cíli výše popsaných skupin. Zejména co se týče vyšších lodyh s červenými znaky. S vůní je to bohužel jen zbožné přání jelikož H.plantaginea jako nositelka znaku vůně kvete čistě bíle jak je psáno výše. Přesto se zdařil i takový kousek jako ´Summer Fragrance´ s velmi pěknou kresbou, byť světlou. Krásnou jasnou růžově karmínovou má původní druh H.clausa u některých variet na bázi poupat. Ne všechny ale květy otvírají a pokud, tak rozhodně ne do široka. Kvalitní temnou fialovou nesou zase klony H.ventricosa, jenže květ má tvar baňatého zvonečku a uzavírá se sám do sebe. Tento druh se navíc prakticky nekříží. Výchozí pozice tudíž není nikterak snadná. Své výsledky ale tato práce má. O karmínových č purpurových květech se zatím hovořit nedá, ale za pozornost rozhodně stojí ´Raspbery Sorbet´, ´One Man´s Treasure´ nebo ´Obsession´. Zajímavé fialové najdeme například u ´Lakeside Black Satin´, ´Yellow Splash´, ´Hydon Sunset´, nebo u osvědčené ´Betsy King´. Kresby v různé formě pruhování se zdály být dlouho doménou drobných soret typu ´Stiletto´, ´Ground Master´, ´Calypso´nebo tmavý pozdní ´Ginkgo Craig´. Nicméně například ´Ogon Tachi´ nebo nově objevený hit posledních dvou sezón ´Violetta´ukazují, že se i v tomto ohledu může ještě leccos změnit.