Jak jsem propadla růžím

Asi před patnácti lety jsem propadla růžím. Postupně, nenápadně. Začalo to odporem, který jsem získala už v dětství u babičky. Babička růže milovala, nejvíc Glorii Dei pro její barvoměnu a vůni. Babička neměla velkou zahradu, spíš jen malý zelený dvorek a pak předzahrádku velikosti moderního parkingu pro dvě auta. Auto naštěstí neměla, a tak se tam neparkovalo, ale pěstovalo. Tu její předzahrádku a dvorek jsem milovala, protože tam bylo všechno, co se dalo sehnat. Trvalky, letničky, dvouletky, bylinky, okrasné, sem tam fazol, v rohu pumpa pod šeříkem a krmítko obtočené pnoucí růží jako ochrana proti kočkám. V tom pečlivě udržovaném chaosu rostly i růže. Až na tu pnoucí pod krmítkem to byly samé čajohybridy. Asi si umíte představit, jak vypadaly. Sorty, které v létě zakvetly pár velkými vonnými květy, ale keře vypadaly věčně na pokraji smrti. Nijak zvlášť zahuštěné, zpravidla tři výhony na sazenici, navíc velmi citlivé na černou skvrnitost

Přispějte si
Zahradníci pracují na zahradě. Nepíšou o tom. My jsme ta výjimka. Občas něco napíšeme. Trávíme tím čas. Zrovna tak, jako si o kytkách rádi čteme nebo povídáme. Rosteme tím my i ony. A to je dobře. Přispějme si ke společné práci. Je to jednoduchý princip. Napište něco, co chtějí ostatní číst nebo přispějte 450Kč na 2501947971/2010 či 19€ na CZ37 2010 0000 0025 0194 7971 a jen si rok čtěte. Do zprávy pro příjemce napište svůj email, pošleme Vám přístupové údaje.