Jak jsem propadla růžím
Asi před patnácti lety jsem propadla růžím. Postupně, nenápadně. Začalo to odporem, který jsem získala už v dětství u babičky. Babička růže milovala, nejvíc Glorii Dei pro její barvoměnu a vůni. Babička neměla velkou zahradu, spíš jen malý zelený dvorek a pak předzahrádku velikosti moderního parkingu pro dvě auta. Auto naštěstí neměla, a tak se tam neparkovalo, ale pěstovalo. Tu její předzahrádku a dvorek jsem milovala, protože tam bylo všechno, co se dalo sehnat. Trvalky, letničky, dvouletky, bylinky, okrasné, sem tam fazol, v rohu pumpa pod šeříkem a krmítko obtočené pnoucí růží jako ochrana proti kočkám. V tom pečlivě udržovaném chaosu rostly i růže. Až na tu pnoucí pod krmítkem to byly samé čajohybridy. Asi si umíte představit, jak vypadaly. Sorty, které v létě zakvetly pár velkými vonnými květy, ale keře vypadaly věčně na pokraji smrti. Nijak zvlášť zahuštěné, zpravidla tři výhony na sazenici, navíc velmi citlivé na černou skvrnitost