Jak se stromy žít?
Zdá se, jako bychom se začali o stromy zajímat. Snad je to obavou o svůj stín, literaturou tajemna, stavem vody ve studni, rentgenem plic nebo účtem za elektřinu. Kůrovcová kalamita mnohým z nás vzala krajinu dětství, či snad jen místo, kam chodit na houby. Suché roky si vybírají svou daň se zpožděním a překvapivě vlahé jaro plné svěží zeleně protínají tu a tam zcela suchá torza velikánů. Znali jsme je celý život a přicházíme o ně.
Náš život se stromy poznamenává skutečnost, že se v mnoha směrech míjíme. Pro většinu z nich takový ten obyčejný lidský život netrvá déle než jejich puberta. Na vertikální ose proporcí jsme pak pro ně něco jako myš nebo slepice. Těžko si nás všimnou. Patrně proto jsme vynalezli motorovou pilu, pro ten pocit moci nad jejich životy. Její využití se stává definitivem stejně jako ve vztahu sekery a slepice. Nejvíce nás dráždí ovšem to pojetí času u stromů, které tak dobře vyjádřil Tolkien v postavách entů. Jejich neschopnost dát cokoliv najevo je v dlouhodobém horizontu strategií neuvěřitelně schopnou, která trhá betony, asfalty a boří zdi. Štve nás, že jim nerozumíme a ony si dělají, co chtějí. Bříza se vyseje do okapu, a nikoho se neptá. Nepodala si žádost.
I proto jsme si vyšlechtili strom k obrazu svému, totiž jabloň. Ze zahrady rajské ji tisíce let šlechtíme a dotáhli jsme to tak daleko, aby nás nepřerůstala. Máme svůj krsek na krátkém vodítku. Z původně třistaletého stromu zvíce třeba osmi metrů, jsme uhnětli kulturou krotkého mopslíka. Plody má veliké tak, že je naše zubní oblast ani nepojme a musíme je předem krájet. Za svůj život jich zažijeme několik. Můžeme je střídat jako boty. To nám vyhovuje. Spotřebujeme ji, jabloň jednu. Dvě. Tři.
Naši pradědové to měli trochu jinak. Věděli, že velká jabloň štěpovaná na semenáč přežije sucho. Nevadilo jim, že je přežije, už při sázení mysleli přece na děti. K nejvyšší míře odlesnění krajiny v českých zemích došlo zhruba v čase napoleonských válek. K obtížím docházelo již za Josefa II. v souvislosti s rozvojem výrobních kapacit. Lesní patent dal za vznik modernímu lesnictví, ale potřebám rostoucí populace to nestačilo. Začali jsme těžit uhlí a plavit vory. Podíváme-li se na snímky krajiny z konce 19. století, překvapí nás, jak je holá. Každičký drobek biomasy je ihned spasen, posekán, ořezán a využit. To je náš vztah ke stromům.
Vysadit tedy na rozvalinách hradeb ve městech parky plné stromů bylo především oslavou jejich velikosti a důležitosti. Dneska nám přijde, že je stromů všude dost. Rostou na každé mezi, zanedbaná krajina jim patří, vzaly si ji zpět. Velikány ve městech, sázené našimi pradědy, ale beznadějně ztrácíme. Stromové slavnosti mívaly své scénáře a byly velikou společenskou událostí. Parky vznikaly z vůle obyvatel měst, místní okrašlovací spolky zadávaly práci zahradním architektům a starostové plnili jejich vůli. Městský zahradník se pak staral a při výsadbě květin pomáhala školní dítka pod vedením pana řídícího. Možná je to patetická vzpomínka, ale každý měl svůj strom, na něj dbal a lidé měli park za svůj. Odcizený vztah „o park se má starat město“ je toho pravým opakem. Město jsme my. Velikáni nás dnes opouštějí nikoliv stářím, ale naší liknavostí, lhostejností a pokrytectvím. Stromu si bohužel všimneme teprve tehdy, když u něj stojí člověk s motorovou pilou. Pak žhavíme telefony. To už je ovšem pozdě. Tu chvíli, kdy jsme mu mohli svou občanskou angažovaností zachránit život, jsme beznadějně propásli. Pokud se začneme o životní prostor stromů skutečně zajímat, můžeme si zachovat svůj stín, vodu ve studni, zdravější plíce a nižší účty za elektřinu.
Článek vyšel v týdeníku Echo 19. června 2021. Foto René Ondroušková