Jilmy
Fénix vstává z popela
Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem jí otevřel pro první prolistování bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajiny, která nám může připadat poetická až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybí jilmy.
V našich zemích patřil jilm také mezi četně se vyskytující dřeviny a to obecně vzato ve třech druzích. V luzích to byl hlavně jilm habrolistý, s který příležitostně soužil i jilm vaz, který měl poněkud volný areál a zasahoval i do středních poloh. Oproti nim jilm horský jak již říká druhové jméno, pobýval spíše v horách. Jejich kouzlo spočívalo především v tom, že těžiště jejich koruny je obvykle vysoko položené, jako například u jasanu. Díky poměrně rychlému růstu tak byly schopny kolonizovat i místa již poněkud obsazená ostatními dřevinami a přitom úctyhodně zestárnout. To je v naší dendroflóře dost unikátní. Většina rychleji rostoucích dřevin zaplatí za tuto schopnost krátkověkostí a jilm horský i jilm vaz se dožívají prokazatelně přes dvě stě let.
Zkázu jilmů způsobilo houbové onemocnění zahrnované obvykle pod pojem grafióza. Podle tradiční zkazky sem přišla s Kanady s bedýnkou munice na konci Velké války, ale výzkumy ukázaly, byla v Evropě patrně o pár let dříve. Každopádně v rozšíření jí pomáhá bělokaz, kterého si představme zjednodušeně jako jednoho z lýkožroutů. Není v tom zdaleka sám a souhra nepříznivých faktorů vedla k opakovaným vlnám vymírání jilmů v celé Evropě. Do československa dorazila grafióza patrně již ve dvacátých letech, ale v městských alejích se projevila naplno začátkem třicátých let.
Zvláště viruletní klony dorazily do Evropy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Odhaduje se, že Francie přišla o 97% jilmů a Británie vyčíslila své ztráty na dvacet pět milionů stromů. Dramatické úhyny v československých luzích přišly o několik let dříve, než v západní Evropě, ale s neméně drastickými následky. I přes poměrně razantní zásahy se nepodařilo šíření zastavit a jilmy postupně vymizely jak z měst, tak z krajiny. Výjimkou se stal lužní jilm habrolistý, který má schopnost regenerovat výmladky z kořenů a donekonečna obráží. Tím se ovšem bohužel stává i nekonečným hostitelem. Soubor onemocnění od kterých grafiozy patří jsou tzv. tracheomykózy, kdy, jednoduše vzato, houba ucpává vodivá pletiva a stromy odshora „usychají“. Ve středních polohách najdeme ovšem občas již dnes zcela osamělé jedince, které celou epidemie přežily díky rezistenci či izolaci a jde o krásné stromy hodné obdivu. Má se dokonce za to, že v některých regionech již se ustálily tyto populace a úspěšně jsou schopny se semenit. Potkáváme ale i nové jilmy ve městech ve zbrusu nových výsadbách. Tam se obvykle jedná o rezistentní hybridy. Jejich úspěch je postaven na křížení s asijskými jilmy a šlechtění probíhající po několik dekád má pozoruhodné výsledky. Jsou schopny za pouhých několik let vytvořit krásný vzrostlý strom s vitální korunou. Bohužel ani patogen nespí a vyvíjí se dál, výzkumy založené na umělém naočkování choroby přímo do stromu poněkud ochladily nadšení. Každopádně jilmy jako doplněk do našich zahrad a parků patří i za cenu zvýšeného rizika, protože jde o dřeviny mimořádných vlastností.
Vyšlo v čaopise Echo 13. května 2025