Kácíme, nestaráme se

Když do městských parků vtrhnou pily, je zle. Vypukne boj, který všichni považují za spravedlivý. Proč vlastně kácení vyvolává tolik vášní? Je tedy správné nebo špatné?

Stromy ve městech se vyskytly dvojí cestou. Byly vysazeny lidmi a nebo se prostě samy přisely. Ty prvé bývaly obvykle sázeny s rozmyslem a velmi často dle pečlivě vypracovaného plánu. Tedy předjímala se soustavná péče a lze rozlišit druhy krátkověké s dočasným umístěním i druhy dlouhověké s pozicí pro desetiletí. Hlavní zahradníci svého času tuto péči vykonávali ve výrazné osobnostní kontinuitě a většina našich městských parků tak po dobu prvních padesáti až sto let od založení dostala patřičně odborný základ. Bohužel znalost, respekt i řemeslo zmizelo v proudu společenských změn a stromům to nijak neprospělo. Nejenže nikdo nepracoval s dočasností některých výsadeb, ale nikdo neupravoval konkureční vztahy mezi dřevinami, neodstraňoval nálety a nedbal na kompozici jako celek. Pokud se tak stalo, šlo velmi často o nárazový zásah. Tento typ péče se praktikuje velmi často i dnes. Nikoliv z popudu dlouhodobé odborné péče, ale z důvodu náhlého impulsu uvolněných prostředků. To je často odrazem stavu komunity v místě.
Tomáš Jiránek z atelieru New Visit: „Jde o systémy zeleně jako celek. Profesní názor stojí by vyžadoval všeobecně sdílená pravidla pro konfrontaci s názorem společenským. Zatímco bychom očekávali, že půjde především o diskuse státní správy s odborníky, obvykle se téma kácení přesune do boje mezi politiky a občanskými sdruženími. Profesnost se tak z problému vytrácí anebo je překryta představami a touhou chránit.“

Jsou tu ale i nová témata a funkce parku s kterými se učíme žít a nakládat. Zatímco hlavní zahradník se svého času zodpovídal městské radě a místnímu okrašlovacímu spolku, dnes je situace o poznání pestřejší. Park se změnil a jeho společenská úloha také. Řada někdejších kosterních stromů došla za svůj zenit a prochází výrazným procesem rozpadu. Těžká rozhodnutí, která s tímto procesem souvisí, řešíme leckdy prvně. Ladislav Kejha z firmy Kejha-Suk zahradnické služby k tomu dodává: „Zahradník musí zacházet s rýčem i pilou, to tak prostě je. Stromy s námi ve městě bydlí, mají svůj vývoj a to co je přirozené v lese, může být ve městě problém. I kdyby jen obyčejný pád větve. Přirozené stárnutí stromů tyto průvodní jevy nese a my se s nimi musíme ve městě vypořádat. V případě kompozičního kácení je nutný respekt k ochraně vzácných organismů a i celkové hodnotě letitých stromů v prostoru. Chápat tu věc jako celek.“

Soužití stromů s námi, lidmi, není vůbec snadné. Řada lidských činností jde vysloveně proti jejich dlouhodobé existenci a parky jsou jedny z mála míst, kde je vůbec „strpíme“. Život parků se stal naopak předmětem intenzivní ochrany a podpora biodiverzity je někdy tak silná, že v ní obtížně nalézáme místo pro původního návštěvníka parku, totiž člověka. Kácení se tak stává obtížným konsensem kulturní i estetické formy parku a ochrany životního prostředí. Nesnadná je pak úloha vlastního „vykonavatele“. David Hora z firmy Treewalker jako arborista říká: „Předně, člověk s pilou o kácení nerozhoduje. Je to věcí dlouhodobé koncepce, která by měla mít své autory. Době, která upřednostňuje rychlé projekty, se stromy těžko přizpůsobí. Můžeme v parku leccos měnit po stránce vybavenosti a provozu, ale ne koncepci péče o stromy. Měli bychom se přeladit na životní rytmus stromů, který je docela jiný než u lidí. Sázíme s vědomím schopnosti stromu růst na daném stanovišti padesát a více let. Kácíme tedy s vědomím, že na daném místě padesát let strom nebude, dokud nenaroste nový. „

Klíčový je samozřejmě názor veřejnosti. Čerstvou zkušenost z Piešťan má Klára Nepustilová z atelieru KrajArch: „Laici, kteří vidí starý, mohutný, olistěný strom, se samozřejmě staví proti kácení. Co však již nevidí jsou hniloby a dutiny kmene a větví, prasklá tlaková větvení, nízká vitalita, neznají reakce taxonu na neodborně provedený, radikální řez a mnohé další příznaky špatné mechanické stability stromu. Ještě hůře jsou vnímána kácení relativně dobrých stromů, které však byly bezkoncepčně vysazeny a brání logickému rozvoji parku, případně již díky rozpadu vegetačního prvku neplní kompoziční funkci, kvůli které vysazeny byly.“
Častým argumentem pro kácení je právě „provozní bezpečnost“. Nesoustavnost péče a časté změny strategií a koncepcí generují takových situací celou řadu. Navíc je to pro odborníky nejzazší argumentační útočiště, kterým se obhájit svou práci. Pokud za posledních 25 let vzniklo na park pět studií a každá politická reprezentace si přestřihla pásku na svém „kousku“, tak se není co divit všeobecně oslabované pozici odborného názoru. Všeobecný odpor vůči kácení využívají politici ke své popularizaci a nemožnost odborně převést park do stabilizovaného stavu vede k nadměrnému zakmenění doprovázenému nákladnou péčí o provozní bezpečnost. Uměle se udržují v parku jedinci, kteří nikdy nebudou použitelní a navždy znamenají riziko. Ve výsledku to vede jen k dalšímu a dalšímu kácení. Toho jsme koneckonců svědky.

V zemích, kde kontinuita péče o parky nebyla přerušena, se v parcích vcelku pravidelně kácí. S vědomím místní komunity, spolku přátel parku i všech dotčených úřadů i organizací se strom v předstihu označí a v určený den pokácí. V rámci kompozice parku jde o velmi omezený počet jedinců ročně a ve chvíli kdy jdou k zemi, jiné stromy přebírají jeho funkci. Park má totiž všechny věkové generace a stromy v permanentní péči nemají vážné defekty ani kolize. Pokud dojde k poškození nebo problému vitality, je totiž odstraněn a nahrazen již v mládí. Kácení dospělých jedinců se pak týká jen náhlých úmrtí (choroby, kontaminace), nepředvídatelných katastrof (povodně, vichřice, požáry) a kompozičních důvodů. Ty jsou tak nejpodstatnějším rysem parku a odlišují ho od lesa.

Lidové noviny, 21.února 2015