Kapela
Záhon je něco jako hudební těleso.
Když vysvětluji podstatu komponování záhonu, využívám přirovnání k hudební skupině. Může to být samozřejmě jakákoliv jiná skupina, tlupa lovců nebo Rychlé šípy. Ale ta hudba se hodí vcelku dobře, a když trvalky, tak Beatles, že? Jsou nicméně i záhony letničkové a podobně je to jistě i s hudebními tělesy. Ta přirovnání mi ale slouží k něčemu docela jinému než k hledání dlouhověkosti. Květiny, stejně jako my, na sebe berou nějakou tu životní roli. Mají svou strategii, z významné části danou geneticky. Neméně podstatnou šancí je i místo jim přisouzené.
Zatímco příroda permanentně plýtvá a většina rostlin vytváří bezbřehou nadprodukci semen, z kterých mají šanci na život jen ty nejvyvolenější, člověk si své výpěstky hýčká. Když se stoletý smrk zakousne do základů chalupy a lidi řikají „my sme ho ale sázeli takovej malinkej“, člověku se nabízí různé otázky. Ta nejslušnější je: „A to vás nenapadlo, že poroste?“. Místo dokážeme té rostlině přikázat my, ale její genetika je mocná.
Zahradník je tedy především takový pastýř, který se musí nějak smířit s tím, nakolik jeho moc stvořitelská je omezena výsadbou. Pak se ale stává spíše obdivovatelem, divákem a fanouškem. Přilepší kýblem vody, fůrkou kompostu či oporou. Mezi rostlinami jsou samozřejmě nějaké ty vztahy, koneckonců, jak jim určíte místo, tak jsou spolu nuceny holt nějak žít. Celá ta naše smyšlená kompozice se pak stává záhonem, tedy dílem lidské představivosti. Květena si samozřejmě tak trochu dělá, co chce, ale to už je součástí hry. Někoho to soustavně míchá, jiného to celoživotně překvapuje.
Při vymýšlení záhonu si proto bereme z přirozených vztahů mezi rostlinami tak nějak příklad. Třeba taková sněženka s kopřivou sdílejí takříkajíc stejné lože, ale jedna o druhé neví, protože mají jinak šichtu. Jedna si to odbyde v časném předjaří a druhá si užije celý zbytek roku. Navzájem si ovšem nejen nevadí, ale pro sněženku jsou zbytky kopřiv z předchozí sezóny vítanou vzpruhou. Stejně tak se řada květin nehodlá zabývat vzájemným bojem o své opylovače a kvetou zcela mimo sezónu, čímž ukazují konkurenčnímu boji záda. S neméně přízemním nápadem přišly některé hajničky, které do svého rozmnožovacího cyklu zapojily mravence. Prostě kytka se stará, kytka má.
Rostliny přijímají role ve skupině tak, jak jsme ji sestavili. Pokud jsme vůči jejich nárokům a schopnostem dostatečně ohleduplní, můžou hrát celé roky. Taková pivoňka by klidně mohla být basa, protože tvrdí muziku. Je velmi stálá, hodně vydrží a prakticky navždy ji najdete tam, kam jste ji zasadili. Ovšem orlíček je typický frontman, zazáří, předvede velké divadlo a snadno se zhroutí. Je velice nestálý, pobíhá po celé scéně a přesévá se do jiných kapel zcela v rozporu s potřebami té původní. Malinko změníte nasvícení a je pryč. Moc rád pracuji s kytkama kytarovýma. Ty jsou nepostradatelnými. To je to tělo. Takový pomněnkovec. Umí velice dlouze a silně podkreslit, nápadně se přidat do zpěvu a pak zmizí na pozadí. Vždycky tam ale je. Pěkné listoví zašustí a není to málo. Občas se přeseje, ale není to projevem nepřátelství. No a bicí? To je udatna, ta má rytmus. Vím, chce to trochu fantazii a je to vlastně vždycky trochu jinak. Na jiném místě, jiný sál, jiná doba. Ale to je normální a má to tak být. Rád si vzpomenu na chvíli, kdy v takovémhle jednom záhoně, léty sehraném a vymazleném, najednou nečekaně padl strom. Tahle báječná kapela se najednou ocitla na plném slunci. Sžíravé, žhavé výsluní, na které nebyl nikdo z nich zvyklý a ani to neměl v popisu práce. Přesazení by to celé asi zachránilo, ale dobrý tým si pomůže vždycky sám. Kdo to zachránil? Představte si, že orlíček! Nejpřizpůsobivější ze všech.
Krácená verze vyšla 8. května 2022 v časopise Echo.