Kdo byl zahradní architekt?

Žije mezi námi stále méně pamětníků skutečné prvorepublikové atmosféry. Tvoříme si o ní poněkud sentimentální obraz. Vily a jejich zahrady k němu neodmyslitelně patří.

Slovní spojení „zahradní architekt“ kdysi obnášelo mnohem důstojnější profesi, než jak je mnohdy užíváno různými dovedy dnes. Kořeny tohoto uměleckého řemesla u nás najdeme na konci 19. století. Prvenství je přiznáváno Františku Thomayerovi (bratru lékaře Josefa), kterému byl vzorem světově proslulý zahradní tvůrce Éduard André. V jeho pařížském atelieru strávil bezmála šest let a završil tak svá zdařilá evropská angažmá. V roce 1884 se pak stal městským zahradníkem v Praze. Přináší model atelierové a konzultační práce, s nímž slaví významné úspěchy. Právě ty jsou trnem v oku některých jeho kolegů i méně úspěšných přátel. Po deseti letech práce Thomayer rezignuje, založí s bratrem školku a pokračuje v projekční praxi. Praha je mu vděčna za většinu historických městských parků provázaných mezi sebou podnes. Změnil tvář i mnoha dalších měst, pro které navrhl stovky parků. Mezi jeho projekty najdeme ovšem i řadu vilových zahrad, které rostly v letoviscích jako řeřichy s prvním slunkem. Právě ty se staly základem pro rozkvět nové profese.

Výraz „zahradní architekt“ čeština hledala způsobem sobě vlastním a nemusíme chodit daleko pro zřejmý vzor v německém „Gartenarchitekt“. Po Velké válce se tisíce českých zahradníků vrátilo domů budovat vlast. S nimi i dvě největší hvězdy prvorepublikové zahrady, Josef Kumpán a Josef Vaněk. Byli vrstevníci a řadu let strávili převážně v německých zemích. Oba vybudovali projekční závody, jejichž výstupy lze počítat na tisíce. Vypracovávali projekty na soukromé zahrady, veřejné parky, hřbitovy, školní a nemocniční zahrady, hřiště, okolí firem včetně restaurací či lázeňských promenád. Jejich vzájemné působení na trhu vedlo zjevně k četným výzvám mezi nimi, zejména ve veřejných soutěžích. Přesto je nelze zcela srovnávat. Kumpán byl v Berlíně svědkem zrodu německého veřejného parku a to jeho tvorbu významně ovlivnilo spolu s pozdějším pobytem v Paříži. Vaněk byl obdivovatelem Thomayera a velmi záhy nastoupil dráhu publicisty. Postupně založil nejen atelier, ale i vydavatelství a velkoškolku. Jeho přesah ovlivnil celou generaci zahradníků a jeho knihy najdete v zahradnických rodinách podnes.

Profese zahradních architektů nesla ale nejméně tucet dalších jmen. Pro srovnání, v Německu mezi válkami působilo zhruba pět desítek zahradních architektů. Řada z nich se ale věnovala více předmětu své práce, než vlastní publicitě. Specifická byla například tvorba Otokara Fierlingera (bratra Zdeňka) ovlivněná pobytem v USA a krajinářskou modernou vnímající město již v širším kontextu. První zahradní architektkou byla Zdenka Košáková, absolventka slavné dívčí zahradnické školy v Krči. Osobností zejména německy mluvícího zahradnického světa předválečného Československa byla Grete Roder-Müller, o jejímž setkání s Ludwigem Mies van der Rohe při práci na Vile Tugendhat jdou legendy. Po válce zůstala v Čechách a coby Markéta Müllerová se zasloužila o záchranu našeho perenářství (obor o zahradních květinách). Několik dalších jmen známe z článků v časopisech a četné dobové inzerce. Někteří rodáci z našich zemí se uchytili dobře v zahraničí (Antonín Novák Várenský v Bulharsku, Albert Esch v Rakousku) a zejména němečtí tvůrci pracovali u nás (Karl Foerster, Leberecht Migge). Naše poznání a výzkum nesmírně stěžuje fakt, že minulá desetiletí přežilo jen minimum z četných pozůstalostí. Každý střípek, nalezený v rodinných archivech, je nesmírně cenným dílkem skládanky doby.
Po únoru 1948 čekaly zahradní architekty těžké časy. Někteří se projektovali pro nová sídliště, jiní přednášeli zahrádkářům. Režim jim připravil vesměs smutný konec. Pro další generace se nicméně podařilo řemeslo zahradní tvorby udržet prostřednictvím zahradnického školství.

Pojem „zahradní architekt“ byl po roce 1989 houfně nadužíván stovkami osob. Odborná obec ho dnes zvolna opouští. Oficiálně nyní existují dvě stovky „autorizovaných krajinářských architektů“ zaštítěných Českou komorou architektů a k tomu zhruba dvě tisícovky „zahradních tvůrců“ na volné noze, kteří se protloukají, jak umí. Obě skupiny nedělají rozhodně totéž, ale jejich činnost se často dotýká i potýká.

Lidové noviny 13.prosinec 2014