Kdo se stará, sklízí

Co by zahradníci vzkázali do Nového roku 2019 a jak viděli rok 2018? Zeptal jsem se na skupině Zahradní architektura, která má na sociální síti více než šest a půl tisíce členů. Svůj komentář připojila celá řada známých tváří tohoto oboru.

„Ejhle sucho!“ ihned předesílá Lukáš Lattenberg, který se svými zkušenostmi z jižní Moravy ví své. Skutečně, zdá se, že hodně lidí pohled do studny letos opravdu překvapil ačkoliv se o špatné situaci s vodou mluví již léta. Ovšem teprve když opravdu dojde, začne to být problém. A letos to byl problém, který se fatálně dotkl mnohých lidí i rostlin. Důsledky budeme sklízet ještě řadu let a nedokážeme je ani dohlédnout.

„Umět své řemeslo, mít čas se dílu a klientovi věnovat a umět se o dílo starat v dohodnuté míře. A v neposlední řadě umět si říci o adekvátní odměnu, předem a srozumitelně. Vyzdvihuji umění komunikace.“ Vzkazuje Tereza Kvítková, která před pár lety založila s kolegou Vítkem Beranem atelier a zahradní architekturou se živí. Také si posteskne po dobrých realizačních firmách. Opravdových zahradníků je zdá se zrovna tak málo jako té vody.

Hana Pollertová udržuje zahrady dnes a denně, je přímočará a nebere si servítek: „Používejte rostliny k účelům, ke kterým jsou určeny. Živy plot z keřů volně rostoucích, okrasných květem přece neudělám ve tvarované řadě. Nelpěte na starých věcech, rostlinách, stromech, když je to šeredný, nefunkční, musí to pryč.“  Jakkoliv rostliny svůj „účel“ neznají a vetkli jsme jim ho my, tak je každému zahradníkovi velice líto keřů, které by mohly kvést a kdosi z nich vystříhá kostku čím je zbaví všech květních pupenů. Namísto toho, aby je vedl kulturním řezem, případně nechal prostě žít si svým životem.

Zanevřít na zvýšené záhony se podařilo Šárce Lukůvkové: „Od letoška už nedělám žádné zvýšené záhony. Pokud nebyla automatická závlaha, tak to lidi nechali uschnout, prosychá to mnohem rychleji, než když je záhon v rovině, nebo zvedlé jen trochu. Nejedná se o čerstvé výsadby, byly krásně zapojené, něco se asi ještě vzpamatuje, ale půlku léta vypadaly příšerně.“ Svým názorem rozproudí debatu, která ukazuje jediné. Kdo se stará, sklízí. Kdo se nestará, tomu nepomůže ani sebelepší zahradník.

Adam Pávek rozproudí debatu svou poznámkou: „Konec sekání, ať se snaží roboti“ s čímž řada zahradníků nesouhlasí a uvádí mnohé příklady. Matouš Jech shrnuje větou: „Je fakt, že to byl rok dramatického zlevnění robotů.“   Karel Vodička na téma naváže: „Sekání trávníků ve správný čas a na správnou výšku.“ Což je skutečně vážné téma zejména po letním suchu. Bohužel i ve veřejné zeleni jsme viděli jak se seká, aby se sekalo a v mnoha případech došlo k dramatické destrukci drnu, rozpadu druhové skladby a nevratným poškozením. Málokdo vidí ovšem příčinu a ještě méně lidí si přizná skutečné pochybení.

Zrození módy permakultury komentuje zahradní projektantka Jana Kolková typickým rozhovorem s klientem: „Rádi bysme permakulturní zahradu“ „Opravdu, a co přesně vás oslovilo, co s pod tím představujete?“ „No, vlastně vůbec nevíme, co to je.“  Setkáváme se s tím všichni. Před slovo zahrada se připojí nějaká chytlavá předpona a kde se vzala tu se vzala poptávka jak po novém typu telefonu.

Lada Veselá zmiňuje další z trendů: „Nám se teď několikrát stalo, že došlo k nepochopení ve vztahu klient – krajinářský architekt. Klienti si nás pozvali, vybrali, ačkoli jsme jim ukazovali všechno možné z našich předchozích realizací, oni kývali jakože líbí, ale po té, co se realizace z našeho pohledu podařila (pokaždé realizovala jiná schopná firma), tak najednou klient, že to a ono se mu nelíbí – typu, mně se nelíbí vámi navržené rostliny, vyměnit; nám se nelíbí složení květnaté louky, zvrzli jste to. Připomíná mi to situaci, kdy se někomu snažím popsat boty, jemu se líbí a chce je, ale když v nich začne chodit, tak najednou zjistí, že na jeho noze vypadají blbě.“

Krajinářská architektka Jitka Vágnerová se nebojí načít téma z nejvážnějších: „Mě už několik let vrtá hlavou otázka, proč se lidé bojí stromů. Vždy koncem listopadu je to nejhorší. Když se kohokoliv zeptáte, jestli se mají vysazovat stromy, všichni souhlasí. Pokud je ale vysazujete, lidi řvou, že se mají sázet jinde. Za ty roky vysvětlování a veřejných prezentací se to dost zlepšilo, ale stejně se vždycky někdo najde. Když vysadíte stromy u polní cesty, zemědělci neprojedou s řezačkou a kořeny budou brát vláhu kukuřici, když vysadíte stromy u parkoviště, budou auta pokálená od ptáků a kvůli tomu, že přes stromy neuvidíte z okna na zaparkované auto, určitě vám je někdo ukradne. Díky okrasné třešni 20 metrů od domu zajisté přijdete o výhled ze 4. patra (což je hrozně aktuální, když je vám 65). A když někdo 15 metrů jižně od zahrady vysadí k potoku pár jasanů, radši hned napíšeme petici. Jestli bychom se spíš neměli děsit zahrad bez stromů, než těch se stromy.“

Stanislav Schwarz, brněnský zahradník a zakladatel celé skupiny, pokládá řečnickou otázku pro rok 2019 jako dělanou: „Posouvá klimatická změna náš pohled na zahrady?“ Sám k tomu následně dodává: „Kupodivu o tom přemýšlím spíš jako majitel jihomoravské zahrady.Vzrostlé stromy jsou cennější než dřív.“ Nebude v tom sám. Tahle otázka bude dříve nebo později trápit nás všechny. Nepříjemná pravda, které budeme muset čelit. 

Lidové noviny 29.prosince 2018