Knihy

Svět odborné literatury se mění a my s ním

Okno do světa zahrad otevírají stovky a stovky knih v kterých se je opravdu těžko vyznat. Která je spíše pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky byvše pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době postfaktické tak nějak setřel. Jakoby všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přeci po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí aby nás cokoliv napadlo a „on“ už ví na co myslíme.

Jako zahradnický učedník jsem v devadesátkách trávil čas po obřích knihkupectví ve studentském městečku Cambridge a doslova slintal nad knihami. Nebyl jsem zdaleka sám a velké knihkupecké domy měly v rozích mezi regály takové docela malé židličky pro podobné případy a na nich jsme se choulili listujíc svými poklady. Později jsem objevil kouzlo antikvárního světa a později jsem začal anglické knihy z druhé ruky vozit i k nám. Čistě pro potřebu našeho zahradnického světa, té širší profesní rodiny, která má touhu si v knížce zalistovat, projít si jí, přivonět a rozhodnout. Zpočátku nebylo o tomto konání pochyb a v rámci dohánění Západu měly knihy nepochybně své místo. S rozvojem internetu se pak z knih postupně stával spíše příhodný dárek s převažující obrazovou informací. Jako všude jinde, i mezi námi zahradníky, se vedly o budoucnosti a smyslu knih vzrušené debaty. Hrubě totiž nestíhaly pojmenovávat rychlý vývoj všeho.

Nyní přichází ta chvíle, pro slovíčko „ale“ po němž obvykle následuje to podstatné. S rozvojem toku informací nám jejich dostupná masa začala tak nějak mělknout a najít třeba o konkrétní rostlině relevantní informace dá čím dál více práce. Balastu je obrovské množství a vcelku běžně vyhledávač ukáže kloudný zdroj nějaké instituce nebo pěstitele s dobrou pověstí až na třetí či páté stránce. Fotky na tom nejsou o moc lépe a postupně to tak samozřejmě vede k jistým pochybnostem. Tak se pak člověk vrací k vlastní knihovně, loví právě v literatuře sanebo ve vlastních fotkách z cest. To je velmi užitečné, protože lze snadno zjistit jak neuvěřitelně sdílné, úplné a relevantní informace lze najít i třeba ve sto let staré knize. Příklad? O každé rostlině potřebuji vědět její barvu a dobu květu, výšku a nároky, samozřejmě. To je takové minimum. To jsou věci, které nepodléhají zkáze v čase. U botanických druhů zůstávají stále v platnosti a nemohou zestárnout. Navíc se člověk často dočte hodně o tom odkud rostlina pochází a v jakém společenstvu žije. To lze najít samozřejmě i na síti, samozřejmě. V rámci kritického myšlení ovšem bývá dobrým zvykem využívat více zdrojů. To má logiku. Mezi novými knihami se začínají ovšem objevovat poněkud nečekané tituly shrnující často celoživotní zkušenosti toho či onoho zahradníka anebo naopak věnující se zcela novým technologiím vzešlým z vizionářských projektů. Tyto „data“ trochu paradoxně nemíří na internet, jakkoliv se o nich na síti třeba i hodně mluví. Jsou za nimi stovky hodin práce a na veřejnost se tak dostane jen „pop“. Problém know how je stále citlivější a vlastně nejde tolik ani o peníze, ale spíše o etiku nakládání s informacemi a nositeli autorství v profesních obci. Kniha se ukazuje být skvělou cestou k adresnému oslovení těch, kteří jsou schopni a ochotni věnovat čas studiu. Bez ohledu na věk a míru profesní erudice. Můžeme knihu prolistovat a nechat se zaujmout. Jejím pořízením už prokazujeme daleko vážnější míru zájmu. Část populace už knihy studovat nedokáže. To dává výhodu těm, kteří to ještě umí nebo umět chtějí. A to má smysl.

Vyšlo 30. prosince 2024 v časopise Echo