Konec rašeliny do pěti let

Velká Británie bude i po Brexitu ovlivňovat světovou zahradnickou scénu. Možná i vlivněji než kdy předtím. Monty Don nazval rabování rašeliny „environmentálním vandalismem“ a podepsal spolu s širokým portfoliem neziskových organizací otevřený dopis proti jejímu dalšímu užívání v zahradnickém byznysu. Navrhují rok 2025 jako nejzazší metu ukončení obchodování s rašelinou pro  maloobchod i profesionální sektor. Německá debata malinko uklouzla na covidu, ale vrací se nyní s plnou silou do hry téma omezení v podobě kvót v rozmezí od 30 do 50% rašeliny. Švýcaři rašelinu již prakticky opustili. Téma je to velké a je dobře, že se o něm mluví v číslech.

Když jsem v květnu 2015 psal článek „Osudná rašelina“, mnozí si asi ťukali na čelo, a přestože v srpnu 2018 následoval již přísnější text „Rašelina a substrátový byznys“, stále přetrvávalo všeobecně sdílené mínění: „To je bouře ve sklenici vody jako vždycky. Nás se to netýká.“ Před několika týdny ovšem německá firma Gramoflor, držící na českém trhu nikoliv nevýznamný podíl, upozornila své zákazníky na nutný minimální podíl 10 % nerašelinových složek ve svých substrátech. Ještě ve vánoční zdravici zakladatel firmy Josef Gramann neskrýval nadšení z poslední sezóny, která začínala bojem za rašelinu, aby následně přerostla v nejlepší sezónu za historii firmy. Ano, minulý rok byl výjimečný v mnoha směrech. Výhled do budoucnosti se ale nijak nezměnil a Gramoflor usiluje o to, aby se zahradnický sektor obešel bez kvót a vyřešil věc postupnou změnou. Není zdaleka sám.

Je rašelina opravdu takové zlo? Mladší sestřička uhlí se těší úctyhodnému věku zhruba 12 tisíc let a ve světovém měřítku hraje její uložení nezanedbatelnou roli. Přirovnání se hledají těžko, ale v rašeliništích je uloženo 42 % uhlíku všech půd, i přestože rašeliniště pokrývají pouhá 3 % povrchu Země. Vážou více uhlíku než veškeré lesy. Zhruba dvě třetiny světových mokřadů mají rašeliništní povahu, jde tedy o důležitý článek ve vodním cyklu, a to včetně zásob pitné vody.

Spotřeba rašeliny není samozřejmě pouze věcí zahradnickou. Finsko a Irsko je dosud využívají jako zdroj energie. Sovětský svaz ve dvacátých letech vyráběl 40 % elektřiny díky rašelině. Rašelina je důležitá pro filtraci vody, pro balneoterapii či akvaristiku. Podstatné je, že podíl využívání rašeliny v zahradnictví po několik dekád výrazně rostl. Co se stalo špatně?

Kdo způsobil, že samo zahradnictví se dalo tak zvrácenou cestou? Po staletí šlo o jeden z oborů lidské činnosti, který měl k přírodě nejblíže, a tvořil tak přirozené rozhraní na cestě z měst do lesů. I zahradníci sami byli za „moudré blázny“, kteří věděli o životě své, neztráceli klid a stávali se literárními milenci i vrahy. Rašelinou se obchodovalo dlouhá desetiletí, ale byla drahá a používala se jen pro opravdu speciální kultury, které se bez ní nedaly vypěstovat. Surové vláknité Sphagnum tak bylo a je klíčovým materiálem pro pěstitele orchidejí a mnoha epifytů. Podobně vřesovištní kultury vyžadovaly část rašeliny, i když zahradník si poradil a uměl si namíchat mnohé zeminy z toho, co našel v okolí. Vytvářel si jehličnatku, listovku, drnovku, odleželý hnůj a  následně si míchal speciální zeminy z různých komponent. Ojediněle se tak děje podnes.

Změnu přinesl vznik tzv. kontejnerové kultury. Mějme na paměti, že až do 70. let 20. století  byla drtivá většina rostlin dobývaných ze záhonů, sadba pak tahaná z pařenišť či z japanů. Hrnkové kultury byly určeny pro ty nejcennější jako například alpinky nebo interiérové květiny. Normalizace se dotkla mnoha oborů, a jakkoliv to v socialistickém Československu byla „racionalizace“ a za oponou „optimalizace“, touhy a výsledky byly stejné. Univerzální rychlírny, univerzální hnojiva, univerzální květináče a samozřejmě univerzální substráty. Z důvodu potřebné kvantity a masivní levné produkce se ukázala rašelina jako ideální médium, ve kterém bylo ochotno dočasně růst v podstatě cokoliv. Socialistické Československo ovšem nemělo dostatek nalezišť, aby plně saturovalo potřeby zahradnické produkce. Tento svět se naplno rozhořel až s pádem železné opony, a zejména s naším vstupem do Evropské unie. Import rostlin se stal neomezeným a vedle západních výpěstků ze školkařských oblastí Boskoop nebo Bad Zwischenahn vypadaly ty naše jako chudinky. Mimo jiné i díky rašelinovým substrátům a hnojivům s dlouhodobým uvolňováním živin. Naši pěstitelé se v tom zhlédli a začali napodobovat tyto postupy do puntíku. Míchání „peřinky“ pro každou kulturu zvlášť, praktikované po generace našimi dědy, bylo zapomenuto.

Na scéně se objevily levné rašeliny těžené v Pobaltí. Estonsko ročně exportuje za 90 milionů eur a těžební pole mají 20 tisíc hektarů. Těžba se již dotkla 145 tisíc hektarů rašelinišť. Do České republiky míří 1 % jejich produkce. Do Holandska 38 %. Litva exportuje za 176 milionů eur. Tisíce pracovních míst. To je byznys, se kterým pohne pouze spotřebitel nebo vlády.

Nejdále dospěla debata ve Velké Británii. Snad i proto, že významná část Britů pije vodu z rašelinišť, a to je silný argument. National Trust se ve svých zahradách rozloučil s rašelinou už v roce 2001 a o dva roky později se přidaly královské Kew Gardens. Královská zahradnická společnost nezůstala dlouho pozadu a začala užívání rašeliny minimalizovat. Vytkla si také jako cíl nabídnout první  zahradní centrum bez rašeliny. Trh na diskusi o rašelině zareagoval poněkud vlažně, z 62 % rašeliny v maloobchodně prodaných substrátech v roce 2011 na 52 % v roce 2015. Komerční školky ve stejném období spadly v užívání rašeliny ze 72 % na 64 %. Pozitivní propaganda tudíž přinesla jen částečný efekt a autority sáhnou k direktivním prostředkům.

Itálii nevnímáme obvykle jako zahradnickou velmoc, ale opak je pravdou. V evropském měřítku představuje školkařská oblast Pistoia nepřehlédnutelného giganta a i přes významný podíl dobývané produkce je pro ně rašelina otázkou číslo jedna. Nelze se tedy divit, že četné práce ve věci ukládání uhlíku v rámci školkařské produkce vzešly právě odtud (např. F.P. Nicese, G.Lazzerini, S. Lucchetti). Komplexní srovnání uhlíku na vstupu a na výstupu ukazuje onen olbřímí skok, který školkařství učinil z přírodě blízkého oboru jedním z největších pachatelů. Plastové kontejnery v kombinaci s průmyslovými hnojivy, rašelinou a celým systémem zavlažované kontejnerovny představují výrazně negativní bilanci, a to i přesto, že rostliny aktivním růstem budou CO2 ukládat po celý život. Pouze klasická dobývaná kultura ve školce, tedy tak jak byly rostliny pěstovány po staletí, má bilanci pozitivní. Komplexní srovnávací studie pro americké školkařství pak vypočítávají úplné skóre školkařského výpěstku včetně distribuce výpěstků, výsadby, následné péče a ukládání uhlíku po celou dobu života rostliny.

Výzkumný ústav v Bad Zwischenahn od roku 2014 intenzivně bádá nad alternativami k rašelině za předpokladu zachování stávající podoby pěstování zahradnické produkce. Výhodou rašeliny byla celková vzdušnost a vysoká vodní kapacita. Nevýhodou pak bylo nízké pH, které bylo nutno upravovat. U testovaných materiálů se hledá soulad těchto vlastností. Zbyněk Slezáček, zástupce Gramofloru pro český trh, problematiku shrnuje takto: „Pokud jde o příměsi do rašelinových substrátů, do 30 % se nic výrazně nezmění a zahradníci mohou pěstovat tak, jak jsou zvyklí. U poloviny objemu se to láme, a co se týče substrátů zcela bez rašeliny, je to úplně něco jiného. Jinak zalévat, jinak hnojit.“ Využití dřevního štěpku či dřevního vlákna a jiných surových materiálů například ukazuje, že zde nás čekají problémy s výživou. První zkušenosti z komerčního využití v praxi je potvrdily. Rozklad spotřebuje rychle veškerý dusík a rostliny trpí podvýživou. Dohnojíme? Je to řešení?

Drcené kokosové oplodí, kokosové vlákno, kompostovaná kůra, fermentovaná sláma či dřevní vlákna se staly vyhledávanou alternativou. O část těchto komponent se ovšem už ale na trhu vede poměrně ostrá bitva. Každá kilowatta se počítá a všechno je zdroj. Ve hře jsou samozřejmě i anorganické komponenty jako tufy, pemza, zeolity a expandované minerály. Ovšem otázka uhlíkové stopy zůstává stále stejně neúprosná. Stejně jako cena a hmotnost. Kokosový odpad vozit z Cejlonu a jiných tropických ostrovů lodní dopravou, jedním z největších znečišťovatelů? Drtit dřevo a následně ho napouštět dusičnany, aby se tak rychle nerozkládalo? Expandovat minerály nebo  těžit „sopku“ nenávratně z nalezišť? Není to tak všechno stejný strašák převlečený za jiného strašáka? Vyměníme jeden uhlíkový vstup za druhý? Nemá být celá snaha namířena tak trochu opačným směrem?

Celé roky viselo ve vzduchu několik otázek. Těžko se skrývaly některé zjevné nevýhody hrnkových kultur. Proč jsme ji vlastně začali používat? Přeci proto, abychom mohli sázet rostliny kdykoliv a nemuseli se omezovat na jaro a podzim. Opravdu to potřebujeme? U stromů nám v tom zabránil „květináčový syndrom“. Ukázalo se, že stromům pobyt v omezeném prostoru deformuje rozvoj kořenového systému a to významně ovlivní jejich provozní bezpečnost. To je citlivá věc. Vrátili jsme se k balovému hospodářství, které jsme vlastně nikdy tak úplně neopustili. K tomu máme ještě systém air-pot, kdybychom opravdu nutně v létě potřebovali vysadit strom. I všechno ostatní umíme dobývat. Jen jsme si zvykli na čistý celoroční prodej v zahradních centrech. Instantní pojetí rostlin, kterým poručíme jako větru a dešti. Přitom přeprava půdních médií je v celosvětovém měřítku poměrně zásadním fytopatologickým rizikem. Celá Evropa si ho uvědomuje pod hrozbou houby Xyllea fastidiosa. Mnohé kultury tradičně přitom z prostokořenného materiálu dávají velmi dobré výsledky se skvělou ujímavostí. Cibuloviny, růže, ovocné stromky. Jde jen o tržní zvyk. Dříve nebo později si totiž nepochybně někdo vzpomene, že plastový květináč není tak úplně součást rostliny, jak se dnes snaží všichni tvářit, ale prachsprostý odpad. Jeden z mnoha, který s naprostou jistotou skončí ve spalovně.

Otázkou, kterou si pěstitelé přestali klást, je budoucnost jejich rostliny v zahradách zákazníků. Veškerá industrie se totiž soustředí na „pobyt“ rostliny ve školce po dobu pěstební doby. Dál nic. Jak budou substráty „pracovat“ v zahradě a kolik z nich svým přehřátím, vysýchavostí, přemokřením či fermentací způsobí úhyn výpěstku? No a, zákazníci si alespoň přijdou pro nový. Jenže to není fér a taky to není tak úplně pravda. Zklamání v pěstování rostlin je naopak velmi silnou emocí. Zahradník má svými výpěstky přinášet lidem radost. Něco z toho dávného podivína, milence či vraha, zmizelo. Zbyly kubíky rašeliny, chytrá hnojiva, automatické sázecí linky a mazané korporace. Miliony produktů.

Jak z toho ven? Nechybí vám tu slovo „kompost“? Ano, ještě tu nepadlo. V umění kompostu je možná někde skryta jedna z možností. Nedávno nás ve Ctěnicích navštívila skupinka belgických školkařů. Sotva zahlédli naše komposty, strávili jsme celou hodinku rozpravou, „jak to děláme“. Zprvu jsem jejich návštěvu vlastně nechápal, protože od nás měli jet do největší stromové školky, ale oni věděli, že „není malých zahrad“. Na podzim jsme navštívili Holanďana, který si míchá vlastní substrát s polovinou kompostu a desinfikuje si recyklované kontejnery. Přitom hrnkuje denně 50 tisíc rostlin a jeho školka je z těch větších. O pár desítek kilometrů dál známe našeho maloobchodního kolegu, který pře několika lety přešel zcela na vlastní substrát. Má smlouvu s blízkým městečkem na veškeré listí. Naučil se s ním pracovat a vymyslel směs, ve které je vzduch a která drží vodu. V berlínském Dahlemu každý podzim probíhá „Staudenmarkt“, kam přijíždí na dvě stovky pěstitelů z celé země. Část z nich nabízí třeba kosatce, pivoňky nebo denivky bez květináčů. Jen tak, prostokořenné. A zákazníci to chápou. Nečekají plastový květináč, ale radují se z kytky zabalené do novin, kterou půjdou hned odpoledne vysadit. Jako to dělali jejich dědové. S čistým svědomím.

Kompost? Pche, toho je. Kde končí veškerý ten bioodpad? Z dotací se přece postavily všude mraky kompostáren. Proč po nich zahradníci neskočí? Kompost je poněkud neuchopitelný produkt. Němci se ho pokusili znormovat a pěkně se u toho zapotili. Jak zajistit jeho vlastnosti a garantovat je? Musíte znát vstupní suroviny a zvládnout přesně recepturu jeho přípravy. To není tak snadné, jak to vypadá. Většina „kompostů“, které najdete v našich kompostárnách, je trestuhodné kvality a nelze je použít lépe než na jistou míru příměsi do záhonů s rizikem, že bude dále zlobit. Velice často bývají nezralé a samozřejmě neurčitých vlastností a složení. Zejména sběry z měst obsahují hodně odpadků, a mohou být i kontaminovány například těžkými kovy. No a co? Berme v potaz, že významná část zahradnické produkce končí dříve nebo později na našem stole. V tom tkví velká výhoda rašeliny. Na vstupu je v podstatě inertní. To, co s ní dále udělají producenti průmyslovými hnojivy a pesticidy, je věcí další. Na kilogram dusíkatého hnojiva spotřebujete i půldruhého litru ropy.

Německá zahradní centra se předhánějí v ekologičnosti své nabídky. Nejspíš nás to nepřekvapí, jsme sousedé a zelenou politiku přes hranice sledujeme v mnoha aspektech. Jde ovšem spíše o marketingový tah, nebo prodejcům poskytují environmentální atributy skutečnou výhodu na trhu? Prodají díky tomu víc? Samozřejmě je mnohem atraktivnější Cola „Zero“ než „Light“. Tudíž nabídnout zákazníkovi kytky zcela bez rašeliny je zajímavější než „s nízkým podílem“. Nevylijeme ale tak trochu ono pověstné dítě i s vaničkou? Zájem o těžbu rašelinišť před léty podnítil zájem o jejich řízené hospodaření. Dnešní kontrolovaná těžba v Německu končí vždy rekultivací a předáním orgánům ochrany přírody. U nás je ostatně situace obdobná. Podmínkou je přísný dohled nad vodním režimem a schopností rašeliniště obnovit přirůstání rašeliníku. V podstatě rizika těžby nás vedla k hlubšímu poznání toho, co pro nás rašeliniště zajišťují, a vyvedla nás z jakési představy, že to, co vytěžíme, dokáže dorůst. Při výše uvedeném stáří 12 tisíc let je proporce roční těžby v udržitelné podobě jasná.

Co na to český zákazník? V našem prostředí environmentální témata rezonují velmi zvolna. V nákupech střední třídy si ovšem vydobyla již pevné místo v rozhodovacím procesu. Pokud se tržby biopotravin zvedly za deset let na čtyřnásobek, zní to mnohem lépe než 1,2 % podílu na celkové spotřebě. Tuzemský trh ovšemi miluje lokální potraviny a netrvá na bio. Vedle farmářských trhů tak dal za vznik farmářským prodejnám, svůj podíl má například Fairtrade, Scuk, bedýnky či další utility, které ukrajují spolu s on-line prodejci řetězcům z jejich kdysi absolutní dominance na trhu. Koneckonců, říká se, že největším řetězcem v zemi jsou vietnamské večerky, které prodají pětinu potravin. Vidíme tedy, že důležitým faktorem je především nabídka. Nelze tak vyloučit, že pokud alternativní zahradnická produkce nabídne dobývané rostliny ve stejné cenové kategorii jako hrnkovance do rašeliny, sáhne část spotřebitelů po té k přírodě milosrdnější verzi. Podstatnější je, jak a kde rostlinu nabídne zahradník spotřebiteli. Jeden drobný precedens nám ukazuje tzv. řezanka. Fenomén, který se svezl s obrodou tržišť, přinesl několik desítek producentů řezaných květin z pole. Upřímně, diskuse o uhlíkové stopě růží z Ekvádoru k tomu nepřispěla zdaleka tolik jako prostá změna vkusu. Nicméně každý argument se počítá. Pravdou ovšem zůstává, že květinářské velkoobchody na situaci zareagovaly neobyčejně pružně a zákazník se po původu divokého kvítí neptá.

Co říci závěrem? Pokud kůrovcová kalamita změnila bilanci našich lesů na prudce pozitivní a nejméně dekádu potrvá převrácení tohoto trendu, musíme se na svůj uhlík ptát každý z nás po svém. Razantní změny není tak snadné provést a není řešením vyměnit čerta za čerta. Na druhou stranu každý může prostě začít hospodařit. Zatímco vřesy pěstovat zcela bez rašeliny postrádá logiku a je zde na místě jí chápat jako účelnou příměs, větší část bylinek do kuchyně můžeme vypěstovat zcela bez ní. Půl kompostu je lepší než žádný kompost a musíme usilovat o zvýšení kvality kompostů, rsp. nabídku kompostů s kontrolovaným složením a adekvátní zralostí. Rohovina je lepší než průmyslové hnojivo v plastové membráně, podruhé použitý květináč je lepší než nový. Neopouštějme rašelinu za každou cenu, byla nám po léta dobrým pomocníkem. Používejme pouze rašelinu z kontrolované těžby a to v minimální míře. Ptejme se na otázku využití plastů, hnojiv, pesticidů a spotřeby vody. To jsou témata pro zahradnictví neméně závažná. Poslední rok nám ukázal v celé nahotě nevýhody globálního trhu. Zvykli jsme si na levnou dopravu a narazili jsme. Zdroje i odbyt je důležité a účelné lokalizovat. I tam někde leží naše svědomí dobrého hospodáře a odpovědi na otázky spojené s budoucností zahradnické práce.