Kopulace

Kumšt předávaný generacemi

Coby zahradničtí příručí jsme spolu s kolegou Martinem Hajmanem v  prostředcích hromadné dopravy s oblibou pohoršovali své okolí učenou pečlivě secvičenou rozpravou o kopulaci. Důsledně jsem se dokázali po dlouhé minuty vyhnout výrazu „roubování“ a vyzdvihovali zejména kopulaci jazýčkovou a hluboce pohrdali amatéry, kteří snad dávali přednost ablaktaci neboli přikájení. Zábava to byla samozřejmě ukrutně blbá, ale dokázali jsme se tím bavit téměř neomezeně dlouho. Pravda, drážní kultura nám k tomu dávala dostatek příležitostí a času. Občas jsme si odnesli od nějaké ctnostné osoby i nějaký ten odsudek či procezení pod fousy. Obvykle jsme ale sami vyměkli a nabídli nechtěným posluchačům samo rozuzlení oslníc je našimi pomologickými znalostmi. I když nevím jestli hovor na téma senzorického hodnocení odrůdy Panenské české všichni přítomní docenili.

Jak už to bývá, žonglovali jsme s technikou zahradnického rozmnožování tak dlouho a tak dovedně, až se nám to stalo osudným. Na praxi v Brně jsem poznal chlapíka, který uměl roubovat buky, což se obecně považovalo za veliké umění, protože tvrdá dřeva srůstají nerada. Mnohá dovednost závislá na znalosti a zručnosti vypadá v rukách zkušeného řemeslníka neobyčejně snadně. U roubování to platí dvojnásob, protože do hry vstupuje celá řada drobností, které mohou člověka zradit.

Na prvním místě je příprava podnoží, které musí být vitální, zdravé a dobře připravené ve správný čas. Co to znamená? Musí tlačit do mízy, pupeny nalité, lehce vizuálně již povolené v šupinách, ale přeci nerozvinuté. Což je každý rok v jiném termínu, anžto je celá věc určena průběhem počasí. To platí pokud roubujeme venku a jsme opravdu závislí na počasí. Roubování tzv. pod sklem ovládáme trochu lépe, protože si podnože sami rychlíme. Pak ale nesvítí slunce, venku mrzne a stejně to má vliv na to jak rychle se dřevina probudí. A to se ještě nerozproudila debata o tom, co vlastně je podnož zač, co umí a jak ji zvolit.

S rouby je to podobné. Zdravé vitální letorosty nejlépe z mladých stromů, které to hrnou všemi směry. To je často sen a rouby se berou z mrzáků v posledním tažení, abychom zachránili neznámou odrůdu po někom. Nebo jsou v potu tváře ve chvílích strachu náhodným perořízkem uťaty za zády a žmoulány v rukávy či zaňádří osoby blízké. Tomu pak odpovídají výsledky a šance na ujmutí. Po staletí je za poutí mnoha roubů leckteré dobrodružství a k žánru to takříkajíc patří. Na druhou stranu je neuvěřitelné, že svazek roubů vydrží v mokrém hadru či v písku ve sklepě či v zakládce celé měsíce.

Je možné, že polovině výše uvedených výrazů z oboru štěpování tak nějak nerozumíte a zůstali jste zaseklí u té kopulace. Nevadí, nemusíte umět všechno. Vězte ale, že to není tak dávno, kdy potulní štěpaři patřili k těm krajánkům, kteří pocházeli od nížiny k podhůří s roubovací sezónou a přinášeli nové odrůdy či staré osvědčené. Snadno se řekne, že tohle uměl každý sedlák, ale ve skutečnosti byl zelený palec považován za dar od Boha, stejně jako cit pro virguli. Něco na tom je. Sáhnout na klacek a říct tajemně: „ještě týden“, to přináší obdiv. Roubování se tu a tam ještě po staru říká šlechtění, neboť zušlechťujeme pláně. Bylo běžné, že na nalezené pláně si hospodář štípnul pěkné jablíčko, hrušku či třešeň. Pláňata jsou dobře zakořenělá a tlačí do roubu, takže měl často úspěch. A ten tu jde především. Roubujeme, protože nám jde o sklizeň. Skládáme si odrůdy podle toho, na co je na co je chceme a kdy budou k potřebě. To je ten kumšt. Pliváním pecek zlato nevzniká.

Vyšlo v časopise Echo 22. dubna 2024