Kostky a žárovky místo květů

Mnohá města a městečka jsou zaplavena květnatými keři různých velikostí, stáří a původu. Pamětníci tu a tam utrousí, že už věci nejsou jako dřív, květy nejsou tak velké a je jich mnohem méně. Není to jen hezkou vzpomínkou na mládí, je to důsledek fenoménu nazývaného „pražský řez“.

Naše parky si nesou stopu rozsáhlých keřových výsadeb od časů „krasosadů“ zakládaných na konci 19. století. Tehdy populární růžovny neboli rosaria veskrze zanikly, ale některé tehdy populární keře lze nalézt v parcích podnes. Jsou to například šeříky nebo šácholany u kterých je dokonce vědecký název Magnolia již dnes populárnější než původní český. Velikou tradici má pak pustoryl, lidově zvaný jasmín, který se v pracích také dokáže držet celá desetiletí. Náročnější keře jako pěnišníky (také se víc vžilo Rhododendron), azalky nebo vilíny vzaly s léty leckde za své a udržely se ponejvíce ve vyšších polohách s příznivějším klimatem i podložím.

Za časů první republiky se sortiment keřů povážlivě rozšířil a přišly do módy mnohé formy panašování (pestrolistosti) a barevnolistých dřevin. Ne, že by snad květy ustoupily do pozadí, naopak, ale barevné akcenty kladly ještě výraznější nároky na kvalitu kompozice. To byla také zlatá doba zahradních architektů, kteří i pro vcelku malá města a obec zakládali parky a parčíky. Velice často šlo o úpravy okolí válečných pomníků, menší veřejné prostory které změnily svou funkci, hojně se upravovaly okolí sportovišť, hřbitovy a o stromy i keře se doplňovaly náměstí.

Tehdejší zastoupení keřů v kompozici parků už dnes uvidíte jen málokde. Pásy kvetoucích keřů byly obvykle vyvedeny jako podsadba stromů v plášti parku anebo coby keřové skupiny v ploše. Bylo standardem, že pod nimi byly květinové výsadby z trvalek, letniček, dvouletek a cibulovin, nikde nebyla holá zem. Poslední kategorií byly solitérní keře, mezi nimiž se vyjímaly zejména zmíněné šácholany. Sortiment tehdy využívaný byl velmi bohatý, dokonce mnohé druhy dnes znovu objevujeme, jako například muchovník nebo bělas. Už tehdy se používaly čilimníky, kaliny, ibišky, keřové třezalky, okrasné jabloně, tamaryšky a štědřence. Zvláštnímu postavení se pak těšily dřevité pivoňky, hortenzie a hlošina coby „česká oliva“ s velmi sivým listem. Možná vám jmenovaný sortiment přijde jako velmi zahradní a málo připomíná dnešní parky. Ano, je to tak, tehdejší květinová korsa a i později městské parky připomínaly zejména kvetoucí zahrady.

Soudružská realita přinesla nejprve úpadek řemesla a intenzity péče o sady. Nicméně životnost keřů jela tak nějak na setrvačník dál a jak postupně vypadávaly, nebyly nahrazovány. Selektivně s léty se tak projevila extrémní vitalita několika mála druhů, které se dokázaly i rozrůstat či přesévat a zůstaly v parcích podnes.

Od 70.let, kdy se opět ve větší míře začaly sázet keře, se objevuje fenomén „zahuštěná výsadba“. Souvisí to s jiným pojmem, který se usadil v našem slovníku a tím je „okrasná zeleň“. Prostřednictvím tzv. sadových úprav se stala okrasná zeleň vatou, která dokázala ucpávat různé zbytkové plochy, nedodělky, maskovat nepodařené terénní práce a technické prvky provozního zázemí. Zahuštěné výsadby se pak postupně staly hlavní výsadbovou technologií pro nová sídliště, pěší zóny a vůbec intravilány měst. Zasaženy byly i některé původní historické parky. Na typické sortimenty té doby si jistě vzpomeňte, mnohým stačí vyhlédnout z okna. Oblíbené byly keřové jalovce, kleče, tavolníky, zlatice, zimolezy, hlohyně, dřišťály a mochny. K tom use rozběhl ještě pojem „náhrada trávníku“ který přinesl hektary poléhavých jalovců a skalníků. Nesmíme zapomenout také na všudypřítomné zeravy, jimž čelíme leckde podnes.

Proč keře na mnohých zahradách kvetou o poznání lépe než ve veřejných parcích? Poprvé to parky prohrály se šeříky. Šeřík podrůstá planou podnoží a proto si zahradníci zapěstovali obvykle malý kmínek z jehož báze se podrost dobře odrýval. Nahoře pak měli zapěstovanou hlavu s květními výhony, které se pravidelně střídaly v kvetení. Tato tradiční kultura utrpěla tím, že pokud se šeříky nechají zarůst vlastní podnoží, někdo chytrý přijde a nejstarší kmen vyřízne, čímž keř zbaví kulturní velkokvěté odrůdy s výraznou barvou. V parku pak zbude pouze drobnokvětá mdlá planina. A „pražský řez“? Tomu se smějí a pláčou nad ním všichni pravověrní zahradníci již dvacet let. V dobách, kdy se začalo šetřit na odbornosti a veřejné zakázky začaly vyhrávat firmy, které už neměly v týmech žádné skutečné zahradníky, vznikl způsob, jak rychle a levně ořezat keře tak, aby vypadaly „zglajchšaltověně“. Pražský řez spočívá v tom, že z keře uděláte „žárovku“ nebo „kostku“, což v praxi znamená, že odstraníte vše, co na keři vloni narostlo (podobně jako u živého plotu). Bohužel drtivá většina květnatých keřů má květy založené na loňské dřevě, takže v rámci „péče“ město svým daňovým poplatníkům nechá všechny květy za jejich peníze odstranit. To co vidíte na kostkách a žárovkách nyní kvést, jsou jen zbytky čípků po řezu anebo vnitřní výhony, které zahušťují keř v touze zachránit aspoň něco. Přestože se takto již dnes řeže drtivá většina keřů ve městech, lze říci jen jedno: Kvetoucí keře se sází proto, aby kvetly, nikoliv proto, aby se staly kostkou či žárovkou.

Lidové noviny 7.května 2016 (krácená verze)