Koupíme si kytičku

Naší řádnou jarní pohnutkou je si něco vysadit. Emoce je to tak silná, že nepohrdneme odkopkem podaným přes plot, náhodným lovem na trhu či malým neškodným pychem.

Náhle pořízené či darované rostliny tvoří s léty často tvář zahrady, v které žijeme. Nepochybně jsou mezi námi mnozí, kteří nikdy nenavštívili jediné zahradnictví, a přesto jsou jejich záhonky plné zajímavých rostlin s příběhem. Vedle „lovců a sběračů“ se nicméně většina z nás tu a tam zaobírá myšlenkou si nějakou tu rostlinu zajít zakoupit do zahradnictví. To je ale velmi ošemetná kratochvíle, protože se tím pádem musíme rozhodnout , co vlastně chceme a pak zjistit, kde to asi mají, protože zahradníci jsou národ záludný a každý pěstuje něco trochu jiného.

Bloumání po parcích, botanických zahradách, internetu a podobných džunglích nás může dovést k zoufalství (těch kytek ale je), případně k mamonu (kam to všechno dám). Výsledkem je buď filatelie, sbírání hrníčků, naprostá apatie, pozvání zahradního architekta nebo návštěva zahradníka. Pravděpodobnost, že si vyberete jednu jedinou kytku, půjdete si ji koupit a přesně tu onu si koupíte, je totiž mizerně malá.

Zahradní architekt pracuje v zásadě jako běžný klientský terapeut. Trpělivě vyslechne, pochválí vaši úvahu a přednese několik moudrých floskulí, které za dva týdny doplní několika malůvkami. Ty vás uvedou do rozpaků, úžasu nebo naprosté apatie, čímž se vracíte ve hře na políčko „výsledek bloumání“. Pokud setrváte, autor vás zasype více či méně nápaditými návrhy, z kterých si vylosujete dříve nebo později svoji krevní skupinu. Stane se tak náhodným losem, z lítosti nad prací toho člověka anebo logickým myšlením. To vás může dovést k závěru, že jste objevili, co se vám líbí, případně co by se vám mělo líbit ve vztahu k sousedům a příbuzným. Nevyloučenou možností je moment rozloučení, kdy zahradní architekt bere schody po dvou a vy se vracíte zpět na známé políčko.

Hodíte-li šestku, postupujete do zahradnictví a čeká vás návštěva zahradníka, který vám jistě dobře poradí. První malér nastane ve chvíli, kdy začnete zahradnictví hledat. Všechny známá zahradnictví krajiny vašeho dětství objevíte pravděpodobně ve stavu „ještě nedávno tu bylo“. Pokud máte mysl nažhavenou přemírou detektivních seriálů a četbou šestákových brožů, nyní dojde váš detektivní talent naplnění. Dříve nebo později se o existenci nějakého zahradníka dozvíte. Nepomůže ani internet, televize či rádio, tito lidé se pohybují mimo technologie poplatné času. Nejlepší je se ptát. Lidi si totiž rádi řeknou, kde co fajnovýho pořídili, to funguje už od lovců mamutů a zahradníci se pohybují v této podzemní řece informací nejméně po pás.

Stojíte v zahradnictví na prahu druhého maléru. Najít v zahradnictví zahradníka. Podle nejlepší dostupné literatury má někde v zahradě vyčnívat z řádku jeho záď, případně se za chůze pozná podle opáleného zátylku i přes krempu slamáku. Slunce už je vysoko a nenajdete ho ani ve skleníku, kolem pařenišť ani ve vysněném řádku. Pokud něco nerochní ve stanovišti, tak spravuje vodárnu anebo si dává turka s šesti kostkama. Jo! A teď přichází ta chvíle, kvůli které jste hodili tu šestku.
„Dobrý den, já mam takovej dvorek se starym ořechem a potřeboval bych poradit…“ je věta, kterou ten člověk slyšel mockrát a na jeho pokerové tváři nezanechává vůbec žádnou stopu empatie. Tak rozvinete popis dvorku o zídku, která drží svah, zápraží k jihu a zimní zahradu z předsíně. V klíčovém okamžiku se zahradník rozzáří anebo dá doplňující otázku (Je pod ořechem stín celý den?) a rozzáří se až když kývnete. Ve vašem popisu se totiž objevily podmínky pro rostliny, které on zrovna miluje a pěstuje. Pokud se tyto neobjeví, ozve se z jeho úst: „To musíte Slánskýmu na Šopku“, hodili jste jedničku a vrací vás to zpět na políčko „ulice“.

Rozzářený případ zahradníka vás odvleče do svého ráje a přednese zhruba osm set latinských jmen a názvů kultivarů v šesti světových jazycích. Tím vám výběr samozřejmě usnadní. Když sáhnete po první kytce, která získala vaše sympatie, přijde obligátní věta: „Tu nedám, to je matečnice“. Upadnete v zoufalství a děs z opětovné návštěvy políčka „ulice“. V představě filatelie nebo apatie nabídnete zahradníkovi volnou ruku a on vám postaví řešení pro stín. Zní to rozumně, zbývá jen vybrat kytky.

Člověk se snadno naučí, že kytky, které byly pár dní ve tmě, mu chcípnou. Podobně jako kytky, které zapařily v igelitu a k tomu přeschly. To už ve slevách naučilo nejednoho smrtelníka, že ta kytka je moc levná na to, aby byla zítra živá. Také víme, že kvalitní zemina je na přepravu drahá a skoro každou kytku koupenou v „přepravním vláknu“ je nutno ihned přesadit. Taky, že kořeny by měly být spodem trochu vidět, ale ne zas tak moc. Na druhou stranu je žinantní zahradníkovi vyklápět květináče a přehrabovat se jak „slepice v koksu“ ve snaze najít kytku co má o lístek víc. Často to udělá ale on sám, aby ukázal kvalitu výpěstku.
Stojíme, obklopeni květenou, a dáváme zahradníkovi bankovky. V poslední chvíli nás napadne otázka: „Poroste mi to?“. V tu chvíli on řekne: „Tak ať to roste“. S pocitem opakovaně hozené šestky se jde sázet.

Lidové noviny 2.května 2015 (vyšlo ve zkrácené verzi)