Kousek země v krvi

Rubrika „Příroda a zahrádka“ vznikla v Lidových novinách přičiněním Karla Čapka ve dvacátých letech, tedy v době všeobecného bujení zahrad, zahrádek a zahradníků. V těchto letech se odehrál v našich dvorcích jakýsi zelený zázrak, kterým se starost o zahrádku stala zálibou kdekoho.

Panské zahrady a později zahrady vilové či městské samozřejmě vznikaly a byly již před Velkou válkou součástí veřejného života, leč najednou jakoby na krásu ztratily monopol. Zahrádka se najednou začala odehrávat v koutě dvora, podél zápraží, kolem okapového gajgru, ve starém sudu či spárách tarasů podél úvozů. Vůle ctihodného občanstva, které dosud okrašlovala prostřednictvím spolků staré šance, pusté zahrady odúmrtí a důstojenství pomníků, ta vůle se náhle přenesla do každého jedince a i kdyby měl v kuchyňském meziokní jediný kaktus, byl jeho součástí. Náhle se někdejší botanizování profesorů, obrozenců, duchovních a lékařů jakoby nákazou rozběhlo po vlastech českých. Ostatně, sám Karel Čapek o této nákaze zeleným palcem velmi věcně píše ve své stati o vzniku zahradníka a jakési záděře, kterou se do krve dostane člověku kousek země. Ano, řeč je o legendární knize „Zahradníkův rok“, která jakoby se postavila do čela celého úsilí o zahrádku krásnější a položila základ „zahradničení“. Tato vášeň a dovednosti související jsou živé podnes a v určitém věku i životním rozpoložení je vůči této nákaze těžké zůstat imunním. První eseje, které se později staly součástí zahradníkova roku, uveřejňoval Karel Čapek nejprve v časopise Přítel zahrad. Vydával ho Oskar Smrž, parudbický zahradník, autor fenomenálního díla Dějiny květin a velký popularizátor kaktusů a pivoněk. Přítel zahrad pod vedením Smržovým byl velmi pokrokovým periodikem, které předbíhalo dobu a jako takové zaniklo po několika letech. Nicméně přilákalo si specifickou čtenářskou obec a možná právě díky jejímu ohlasu na první eseje vděčíme vůbec za vznik tak svěžího dílka jakým se stal Zahradníkův rok. Jeho první vydání v roce 1929 bylo ihned rozebráno a okamžitě vyšlo druhé, s mnohem velkorysejším nákladem a četnými dotisky. Karel Čapek se po léta snažil svému pardubickému příteli a zahradnickému vizionáři  všemožně pomoci v jeho práci.

Tento rok byl pro zahradnický svět zlomový. Zahrady prodělala nejtvrdší zimu století a hospodářská krize se svými důsledky klepala na dveře. Zelený zázrak byl na svém vrcholu a najednou dostával ránu za ranou. O čem v tomto roce psala rubrika „Příroda a zahrádka?“

Předně je nutno říci, že do rubriky psaly skutečné špičky oboru a svou týdenní frekvencí velmi pružně reagovali na dění, tendence i trendy. Někdy se sešlo drobných příspěvků i několik a zejména v sezóně je doplňovala inzerce předních zahradnických závodů v zemi. Klíčovou osobností byl ovšem profesor František Jirásek, inspektor botanické zahrady v Brně na Veveří. Jemu patří prim co se týče příspěvků i jejich odbornosti a také patřil do úzkého okruhu poradců s kterým i Karel Čapek pravidelně korespondoval o své zahradě. V příspěvku na pokračování popisuje výběr letniček pro záhonové použití v zahradách a to včetně lián. Také se věnuje úpravě pařenišť včetně celoročního režimu zelinářské zahrady. V článku „Jak letos upraviti zahrádku?“ se mimo jiné zmiňuje o dětském koutku v zahradě s tím, že „Ideálním místem a rejdištěm pro děti je ničím neosázený trávníkový koberec, ovšem takový, po němž mohou děti dosyta běhati a hráti si. Takové trávníky mají ve veřejných sadech a parcích v Anglii, kde na nich smějí dítky volně hráti a velcí pořádají své schůze a meetingy, jak nám o tom pěkně píše Karel Čapek“. Podobně popisuje v článku „Hrazení zahrady“ kterak v Americe převládl názor, že „zahrádka před domem je vlastně součástí ulice a mají sloužiti nejen potěšení majitele domu, ale všem pasantům. Tomu, kdo chce vniknouti do zahrady, nezabrání žádné hrazení a jsou vlastně ploty a zdi bezúčelné“. Jirásek by se asi dnes divil jakého gigantického rozměru dosáhlo užívání rašeliny, kterou popisuje jako hnojivo a „isolační materiál“ pro dobré přezimování.

Rubrika měla své specialisty. O azalkách a pěnišnících, neboli rhododendronech sem psal Václav Julinek, majitel proslulé firmy Gebruder Schütz – Bratří Schützové v Olomučanech u Blanska. Článek „Výběr krásně kvetoucích křovin“ sepsal dokonce sám Josef Vaněk, zahradní architekt, spisovatel a majitel školkařského závodu v Chrudimi. Vytrvalým velkokvětým floxům, kterých se tehdy pěstovaly stovky odrůd, se tu obsáhle věnuje právě výše zmíněný Oskar Smrž, stejně jako například kosatcům. 

Najdete zde poznámky o výstavách právě konaných, novinkách v růžích, košíkářském nábytku do zahrad, důsledcích mrazů, slimácích, viktorii královské, hlíznatých begoniích, zimovzdorných kaktusech, údržbě hran pěšinek ale i pojednání o houbaření. Článek o halézii, krásném a nezvyklém keři, sem napsal i Jozef Mišák, skvělý zahradník slavného slovenského arboreta v Mlyňanech. Jeho osvětový příspěvek končí ovšem trochu překvapivým dovětkem „Po každém příspěvku v této rubrice dostávám mnoho dotazů, zač takové keře jsou, abych je zaslal, zaopatřil neb podobně. Podotýkám, že žádný takový obchod nevedu a na rozsáhlou korespondenci bohužel nemám času. Ale je na našich školkařských závodech, aby z ceníku různé ´sortimenty´vůbec škrtly, nebo´t jsou to obyčejně dlouhé sloupce, vykazující jen druhy a odrůdy (pokud jsou pravé) čistě botanické ceny nebo pro praktickou potřebu bezcennou chamraď. Naproti tomu skutečně cenné věci, které by se měly nabízet a rozšířit, nenajdete, neb jen ojediněle. Takže při větším parkování s tím malým nabízeným množstvím velkého efektu se nedosáhne“. Pravdou je, že za posledních devadesát let se změnil toliko smysl slova parkování, nežli stav věcí v našich školkách.

Lidové noviny 1.září 2018