Kozí noha
Bršlice je soused se vším všudy
Předem jakékoliv rozpravy na téma bršlice musím avizovat, že o jejím lahodném kulinářském poselství tu nepadne ani slovo. Její české jméno má v sobě veškeré protivenství, protože kozí nohy vleze taky kamkoliv není-li uvázaná. A to je právě životní strategie téhle kytky. Uvázat se nenechá. Naopak, díky své životní strategii je spolu se svlačcem na špici mezi vytrvalými plevely. Tento vrchol dlouho patřil triumvirátu se svlačcem, ale ten díky masovému rozšíření selektivních herbicidů přeci jen oslabil. Na kyselých podkladech ho leckde vystřídala milovaná přeslička.
V čem tkví její kouzlo? Má vyladěnou klonální a nonklonální strategii. Co to jako je? Volně přeloženo to znamená, že stejně vášnivě leze pod zemí jako se semení. Navíc pružně reaguje na naše chování, Když jí hodně sekáte, aby nezakvetla, hrne to pod zemí. Když ji přehlížíte vrostlou v růži, plotě nebo šeříku, vykvete a udělá semena. Semenáče nevídáte? A jak se dostala na druhý konec zahrady, kde nikdy nebyla? Odnesla ji tam snad kuna?
Její schopnost semenit, ale přeci jen není tak proslavená jako její vůle zarůst celé dvory neprodyšným kožuchem a vytlačit vše živé. Jde o nitrofilní kytku, miluje dusík a všechny ty různé kuřince a psí bobky polyká ve velkém. Její konkurenční schopnost je dána podzemním systém oddenků, které sice druhotně nesílí, ale za to jich vytváří opravdu velké množství. Přes jejich spletitost a zdánlivou propojenost dokáží velice rychle zafungovat jako jednotlivci a každčký kousek má nouzový program pro přežití. Říkejme tom u třeba spící očka, která coby Blaničtí rytíři vykouknou až bude nejhůř. O tom nemusí dlouze psát, každý kdo se pokusil bršlici zlikvidovat ví, že čím víc do ní buší, tím jí přibývá.
Její specialitou jsou pak spáry mezi kameny, cihlami, betony a v zídkách, kde se činí bezpečně nedobytnou. Z těchto míst jí dostanete jenom stěží. Za předpokladu, že jí vyhlásíte boj. Tak se k ní staví ostatně většina populace a s velkým nadšením se do této bitvy pouští. Scenář je dost podobný. V prvním roce bojují mechanicky. Kosení přináší výše zmíněné výsledky, což obvykle vyvolá to, že se dotyčný silně „naprdne“ a přejde do fáze kopání. Když zjara občerstvená a osvěžená kozí nohy z nakypřené peřinky vykoukne v kompletním pokryvu, přichází fáze zoufalství. Tehdy se jdeme radit a různé sousedské sbory vedou debatu podobně jako o krtkovi. Nekonečně. Tedy co všechno se nepovedlo. Obvykle nastává fáze chemická. Systemické i kontaktní herbicidy obvykle k nějakým viditelným škodám na bršlici vedou a dá se toho na aplikaci poměrně dost pokazit. Například natírat celý den štětcem špinavé listy znamená, že se herbicid po pár minutách vyhasí. Zbytečná práce. Nebo nám to zmokne, někdo zalije a tak podobně. Následuje fáze uchláchlení, kdy bršlice skutečně tu či onde klempíruje. V následujícím jaře vyrazí jak pohnojená, svěže zelená a fešná. Tak to jde rok co rok. Existuje tu taková vzpurná menšina, na světové úrovni by se dala na prstech počítat, bršlicomilců. V Německu jí fandí například kolegyně Kristina Scheller, která zkouší zjistit s kým nebo čím se vlastně bršlice snáší. Jít s ní, nebojovat. U nás je letitým zastáncem jejích kvalit profesor Miloš Pejchal z lednické zahradnické fakulty, který ji coby dendrolog chválí coby stabilní podrost pod strom. Mezi její zušlechtěnou podobu lze zařadit pestrolistou formu, která je poněkud hodnější. Ovšem jen do chvíle, než se vyskytne zcela zelený list. Pak se vracíte velmi rychle zpět na políčko start. Takže opatrně při chytání bršlic.
Vyšlo 5.února 2024 v časopise Echo.