Krásná práce se zeleným palcem

Vstávat a uléhat s květinami je bezpochyby jednou z nejnádhernejších představ o které se nám může snít. Jen nemnoha lidem se pak skutečně podaří tento sen proměnit ve skutečnost. Stanou se zahradníky, stanou se zahradnicemi.

„Proč jste se stala zahradnicí?“ zní lehounká otázka, za kterou nezřídka přichází dlouhá a osobní odpověď. Se zelenými palci se rodí lidé jen vzácně, většinou je k nim život dovede spletitými cestami. Tak mění povolání ekonomky, účetní a lidé úřadující ve státní správě. Zahradníkem už se ale stal i elektrikář, zámečník, fotograf či investiční poradce. Ano, zázraky se dějí a útěky ze světa „velkého“ byznysu v korporátních klientelách do světa zahrad, nejsou výjimkou.

Co k tomu lidi vede, že svůj život oddají květinám či rostlinstvu vůbec? Narodí se pro takovou práci nebo se v ní při té či oné části života prostě najdou? Všechny varianty jsou možné. Z dnešního pohledu jde o práci obecně velmi málo atraktivní, zašpiníte se a s penězmi budete schopni sotva vyjít.

Povzdych nad „krásnou prací“ se pronáší zpravidla zpočátku léta za těch pěkných vlahých dnů, kdy všechno kvete, zahrada je plná motýlů a včel, voňavá, svěží a zalitá medardími děšti. To je jede z těch hezčích momentů, který v roce lze s rostlinami zažít. Pak přijdou letní vedra, kdy se jeden může uzalívat. Řízkování, setí, pikýrování, hrnkování, dobývání, senkování, dělení, pinzírování se spolu s mícháním a přehazováním kompostu se stane denním chlebem za slunce i deště, v zimě v létě. Zahradnice i zahradníci se velmi dobře vyznají ve svém těle, protože ho velice často tu či onde cítí. Vědí velice dobře, jako holinky a pršipláště či rukavice vydrží, v kolnách mají desítky druhů vercajku, který přesně používají tam kde je potřeba. K tomu všemu připočtěme to, že každý z této profese běžně nosí v hlavě tisíce rostlin, které nejenže pozná, ale ví jejich latinské i české jméno, nároky, výšku, dobu kvetení a chorobopis. Takový objem znalostí nosí v hlavě málokdo.

U stolu se zahradnicemi se rozproudí debata na vděčné téma. „Proč se nestávají zahradníky chlapi?“. Část stolu oponuje, že nějaké ty zahradníky zná. Vyjde ovšem najevo nakolik je to vzácný jev. Muž, který je zahradníkem a nestydí se za svou práci. Je v ní dobrý a je na to hrdý. Jak jsou na tom zahradnice, proč se jimi staly?

„Stala sem se zahradnicí, protože sem neviděla moc jiných cest. Botanika mi přišla nepraktická a přitom nutnost být blízko rostlin byla pro mne neodolatelná.“ vzpomíná na své rozhodnutí Helena Pánková.

Rozhodnutí pracovat v oboru zahradnictví není tak jednobarevné jak se zdá a není jen o pěstování rostlin, ale také o zahradách, jejich budování, péči o ně a starání se o jejich blaho. Štěpánku Lacinovou přivedla k oboru její nechuť učit se matematiku „Postupem času mě zahradničina začala tak bavit, až sem zjistila, že se tím chci živit. Nejdříve sem se po škole o zahrady spíše starala a základala je, teprve později sem se dostala k pěstování květin.“

V současné době rozkvětu zahrad a vůle lidí pěstovat to či ono, se daří i mnoha zahradním centrům. V jednom z nich také léta působila Dana Skládalová. Zkusila několik pracovních pozic, než se našla a dnes je z ní zahradnice „Všechny víkendy sem jako malá trávila na zahradě a pomáhala rodičům s pěstováním převážně zeleniny a kytek. To mě natolik dlouhodobě zaujalo, až se šla studovat zahradnickou školu, rodiče tehdy ještě měly dost co mluvit do výběru školy a druhou variantou byla dopravní průmyslovka. Vybrala sem si tedy zahradničinu. V zahradním centru sem komunikovala se zákazníky a dodavateli, leč z kanceláře. Chybělo být mi celé dny venku a něco tvořit a zjistila sem, že je to to, co chci dělat. Přestože jsou dny, kdyby člověk raději nevylezl.“

Stát se „zahradní architektkou“ je rozvinutí zahradnického snu do ještě o kousek voňavější podoby. O kytičkách si hlavně povídáte a s těma, kteří je chtějí na své zahradě. Malujete, kreslíte, rýsujete, konzultujete a procházíte se krásnými zahradami. Neušpiníte se. Zní to krásně, ale mnohdy není nic vzdálenějšího skutečnosti. K řemeslu se vrátila Zuzana Čechovská a stala se zahradnicí „Stalo se tak hlavně proto, že sem potřebovala být v kontaktu s rostlinami, protože dlouhým vysedáváním počítače začíná mít člověk pocit že nic nezná a ten pocit že můžu být venku a dělat s kytkama které mě baví a přináší mi radost je maximálně naplňující, zvláště když po skončení dne zjistím že je za mnou spoustu užitečné práce je to báječný pocit“ Zahradnice procházejí školkou v které jsou úhledně vyrovnány květináče se stovkami druhů vytrvalých květin, drobných polokeřů i různých stálezelených specialit. Občas se rozprchnou každá za tím co právě spatřily a postupně se zase slepují nad kytkami a rokují o tom co kde našly. Poté se zase rozprchávají, aby viděly to, co našla ta druhá. „Vidělas to bílé rdesno? Ta vysoká je krásná, co? To jsou květy, jaktože jsou tak veliké? Podívej ta modrá to je barva! A tohle myslíš, že by u nás šlo? Taková pěkná kombinace, ty prosa sou stejně nejlepší“ zní mezi řádky a zahradnice společně hladí či jen tak mimoděk mnou mezi prsty stébla pros, bezkolenců, ozdobnic či prérijních andropogonů. Mezitím si loví nové kousky do jejichž pěstování by se rády pustily. Rostlinu převezou ze školky do školky, tam ji namnoží a podělí se o tu „krásu“ s ostatními. Je to jejich práce.

Lidové noviny 14.října 2017