Lesk a bída veřejného parku

Naše obce jsou se svými parky neodmyslitelně spjaty. Naučili jsme se je brát jako jakousi samozřejmost. U mnohých z nich nepamatuje již nikdo jak vypadaly coby čerstvě vysazené a u těch nových si těžko dokážeme představit, kdy se stanou útulnými. Přesto mnozí trávíme v parcích svůj čas procházkou, sportem či piknikem. Nestalo se vám ale, že jste přišli do parku s dětmi, dekou i piknikovým košem a náhle jste zjistili, že se vlastně není kde uvelebit? Někdejší trávník vůbec nepřipomínal zelený kobereček a při usednutí by hrozilo zranění pozadí. Lepší místa si vyznačili pejskaři a obyčejný člověk je odkázán na lavičku. Která ale nemá opěrku , není ani moc čistá, natož hezká. Pak už jen stačí si na vymleté cestě malinko podvrtnout kotník, zjistit, že všechny stánky se zmrzlinou již jsou zrušené, macešky ze záhonů zpola uschlé či pokradené a veškerý dojem z neděle v parku je pryč. Jak je možné, že osvíceným správcům zeleně například v Plzni nebo Strakonicích se daří udržovat a dokonce rozvíjet parky v záviděníhodném stavu a jinde upadají až za hranici obytnosti? Je to jen kvalitní profesí správců?

V nedávno zveřejněné zprávě britské Národní loterie věnované stavu městských parků se dočteme o investovaných stovkách milionů liber, množství renovovaných parků a odpracovaných dobrovolnických hodin. Není ale nebe bez mráčku a tak zpráva obsahuje také varování. Klade za vinu správcům zahrad, že dopustí škrty v rozpočtu i při zvyšující se návštěvnosti. Také upozorňuje na snahy politiků dávat peníze pouze na vybavenost, nikoliv na kvalitu péče. Dokonce varuje před spekulacemi, kdy se některé městské rady pokusily renovovaný park prodat a čerpat další subvenci na nově zakládaný park. Ano, čtete dobře, i ve Velké Británii je tohle možné.
Takzvaná „zeleň“ je velice oblíbeným tématem politiků i developerů. Dovedně s ní máchají v případě potřeby a na vizualizacích nových projektů je vše rozkošně „ozeleněno“, záhony kvetou, stromy jsou stoleté a motýli létají v rytmu samby. Pravdou ale je, že za posledních 25 let kvalita veřejné zeleně ve většině měst rapidně klesla. Parky pozbyly většinu záhonů a keřových skupin, intenzita kosení i péče o trávníky klesla na více než polovinu a o stav stromů se často vede marný boj.

Z rozpočtů na renovace a zakládání nových parků jde obvykle 8-12% z celé investice na zeleň. Zbytek spolknou zejména sítě a stavební práce. Zeleň celou investici jen „prodá“. Z nově vysazených stromů se ve městech, podle odborných hodnocení, má šanci dožít dospělosti nejvýše každý desátý. Mnohý z desítek nově otevřených parků se velice rychle propadne do podoby občasně kosené divočiny. Města nemají zajištěny adekvátní prostředky pro následnou péči, chybí koncepce a odbornost pro její dozorování.

Lucie Nižaradzeová ze Správy veřejného statku města Plzně k tématu říká: „ Požadavky v zadávací dokumentaci nesmí být diskriminační, jsme omezeni maximálně na oborové normy a vzdělání. Nikdo mi ale nezajistí, že takoví pracovníci na zakázce skutečně budou osobně přítomni. Práce jsou odbyté, musejí se opakovat a termíny se nedaří plnit. Navíc s realizacemi nových zelených ploch neroste částka na péči o ně, ale zůstává stále stejná“.

Fenomén nejnižší ceny v soutěžích o veřejné zakázky trápí nejen zahradníky. Týká se to nejen nových výsadeb, ale i údržby parků obecně. Pokud firmy vyhraje cenou za níž není možné zadané práce realizovat, je správce zeleně postaven před obtížný úkol tyto práce vymáhat v patřičné kvalitě provedení.

Martina Forejtová z atelieru a05 vysvětluje pohled projektanta: „ Problémem jsou kvapně zhotovené dokumentace pro získání grantu, které investor považuje za prováděcí. Na úplnou dokumentaci nezbývá čas a tyto okolnosti vytváří prostor pro interpretaci zhotovitelem. Oříškem je též pramalá erudice úředníků. Raději přijmou malé nekonfliktní řešení, velkorysost chybí. Bojí se komunikovat s veřejností. Ta by přitom mohla naopak pomoci.“

Veřejnost. Voliči. Ano, zde je jádro pudla. Na jeden britský park připadá více než 150 odpracovaných dobrovolnických hodin. Parky mívají také „klub příznivců“ kteří velmi dobře znají své zahradníky i politiky. I u nás se profesní komunita v otevřené diskusi shoduje v tom, že park je anonymní a potřebuje své obdivovatele i zahradníky. Pokud chceme vrátit či změnit tvář parků našich měst, musíme se v nich naučit žít. Se psy, s vandaly, bezdomovci, správou zeleně, politiky i sami se sebou. Park se musíme naučit. O parku se musí mluvit. Všichni se všemi.

Lidové noviny 29.listopadu 2014